Rozdělené Německo

Podivuhodný je třeba Handschuhschneeballwerfer, neboli člověk, který se kouluje v rukavicích, nebo pachatel atentátu na tetu hotentotského panovníka čili Hotentotenpotentatentanteatentatentäter.

Důležitým pojmem nové výstavy v Britském muzeu je Republikflucht, označující zločin útěku z republiky. Jde o Německou demokratickou republiku neboli poválečné komunistické východní Německo, které postupně opustilo šest umělců, kterým je věnována londýnská expozice, věnovaná 25. výročí pádu berlínské zdi, referuje Daily Telegraph.

Za ní ležela země, kde se v umění ujal vlády takzvaný socialistický realismus. Abstraktní tvorba byla v nemilosti, ale zároveň to byl symbol svobody v kapitalistickém západním Německu. Nutno dodat, že by bylo velké zjednodušení, kdybychom řekli, že šest vystavujících exulantů – Georg Baselitz, Gerhard Richter, A. R. Penck Markus Lüpertz, Blinky Palermo a Sigmar Polke – bylo aktéry boje mezi dvěma společenskými systémy.

Umění na obou stranách železné opony poznamenalo nacistické dědictví a novou generaci trápila otázka, jak se vyrovnat s tím, co spáchali její rodiče a jak si to odpykali. Liberecký rodák Marcus Lüpertz byl jedním ze šesti milionů Němců, kteří byli po roce 1945 vyhnáni ze zemí, odkud pocházeli. A. R . Penck se narodil v Drážďanech a východní Německo opustil pěšky v noci až roku 1980. Své původní jméno si podobně jako tři jeho kolegové změnil v dospělosti na znamení odporu proti hříchům svých předků.

Na londýnské výstavě je devadesát rytin a kreseb, které nedávno daroval Britskému muzeu německý sběratel, hrabě Christian Dürckheim. Jejich autoři se proslavili v 80. letech minulého století, když se seskupili pod značkou neoexpresionismu, ale jejich práce jsou starší. Vznikaly hlavně v šedesátých letech, kdy teprve hledali svou uměleckou cestu.

Na výstavě si musíte nejprve nějakou chvíli zvykat, zejména pokud máte raději obrazy než grafiku. Je to možná jedna z výtvarných přehlídek, kde je pozadí tvorby a její souvislosti zajímavější než umění jako takové. To ale platí jen do okamžiku, než vstoupíte do místnosti věnované Georgu Baselitzovi, který je nepochybnou hvězdou celé expozice.

Části berlínské zdi dodnes stojí a připomínají historii rozděleného Německa|foto: Klára Stejskalová

Jeho sérii Hrdinové opanovaly osamělé, bosé a umolousané postavy postávající v krajině zpustošené válkou. Někomu možná připomenou absurdní hry francouzského dramatika Antonina Artauda, ale anglickému recenzentu vytanul na mysli zoufalý král Lear na pustém vřesovišti. Nový typ člověka zvedá ruce, jako by se vzdával, a Partyzán má na sobě flekatou maskovací kombinézu, která nedokáže zakrýt jeho tělo včetně nejintimnějších míst. Jinde vidíme zmutované kachny vedle pověšených psů, rozsekaných dobytčat a jiných smutných hrdinů Baselitzova zvěřince.

Je zajímavé a určitě důležité, že mladý umělec získal studijní stipendium v italské Florencii. Odtud se zřejmě datuje jeho záliba v šerosvitných dřevorytech. Baselitzova krásná sbírka umění 16. století bude od března k vidění v londýnské Královské akademii. K jeho oblíbencům patřili i mistři italského manýrismu, jako byl třeba Jacopo Pontormo. Jejich elegantně zkroucené a prodloužené postavy však zřejmě Baselitzovu smyslu pro deformaci nestačily, a proto se vydal o krok dál a celé výjevy obrátil vzhůru nohama.

Svět postavený na hlavu se stal skoro Baselitzovou ochrannou značkou. Jednoduchým převrácením skutečnosti vzniká umělecké dílo, které je a zároveň není abstraktní. V dřevorytech, jako je Baselitzův Anděl, zobrazující funkce umění do značné míry ustupuje nebo se ztrácí, a naši pozornost poutají spíše stopy tvůrčího procesu německého umělce.

Jeho krkolomný průběh, ale hlavně překážky svobodného vyjádření, jsou už dlouho typickým rysem moderního německého umění. Orel, který byl po staletí heraldickým symbolem teutonské síly a moci, u Georga Baselitze a jeho generace nevypadá, že by dokázal létat. Výstava Rozdělené Německo je v Britském muzeu otevřena až do konce srpna.

Zpracováno ze zahraničního tisku.