Rodiče by se měli více věnovat jedničkovým předmětům svých dětí, říká manažer Jan Mühlfeit

„Škola se totiž chová naprosto kontradiktorně oproti tomu, co říkal Jan Amos Komenský, tedy „škola hrou.“ Netvrdím, že by se děti neměly učit všechny předměty. Měly by se ale více věnovat tomu, kde mohou vyniknout. Dnes rodiče podle organizace Calup, která dělá průzkum veřejného mínění, tráví s jedničkovými předměty sedm procent času a s těmi nejhoršími předměty sedmdesát procent času,“ pokračuje Mühlfeit a dodává:

„Náš mozek jako takový není orgánem zrozeným k úspěchu, ale pouze umožňuje přežití. To znamená, že rodiče vyhledávají stále něco, kde dítě může selhat a tam soustředí svoji energii. To je dobře jen do jisté míry.“

Manažer, globální stratég, kouč a mentor Jan Mühlfeit se narodil 8. ledna 1962 v Jihlavě. V roce 1986 vystudoval obor informační technologie na fakultě elektrotechnické Českého vysokého učení technického v Praze. V době před sametovou revolucí pracoval ve vědeckotechnické rozvědce. Od roku 1993 a téměř 22 let působil ve firmě Microsoft, z toho posledních 15 let v nejužším vedení. Jeho poslední rolí před odchodem v roce 2014 byla pozice prezidenta Microsoft Corporation pro Evropu (Chairman Europe), kterou zastával od roku 2007. Je poradcem pro řadu vládních a mezinárodních organizací, jako je AIESEC, Světové ekonomické fórum, Evropská komise nebo OECD. Podporuje řadu charitativních projektů.

Neznám nikoho, a to trénuji i skutečné olympijské vítěze ve světě top manažerů, kdo by se uplatnil a byl úspěšný díky svým slabinám.Jan Mühlfeit

Neuměl jsem odpočívat

„Po osmnácti letech v Microsoftu jsem zkolaboval. Měl jsem těžkou depresi, nezpůsobenou společností, ale sám sebou. Nedokázal jsem odpočívat normálně. Vždycky mně v hlavě jely alespoň dva procesy. A i když jsem byl třeba v sauně, tak jsem neustále přemýšlel,“ hovoří Jan Mühlfeit otevřeně o svém kolapsu a hlubokých depresivních stavech.

„Cesta z deprese byla hodně bolestná. Opravdu jsme si sáhl absolutně na dno a na šest měsíců mě to vyřadilo z provozu, tři měsíce z toho jsem byl u Cyrila Höschla v psychiatrickém centru. Dva měsíce z toho jsem byl smířený s tím, že zemřu a těšil jsem se dokonce. Prožil jsem své padesátiny a patnáctiny své dcery na blázinci. Deprese je velmi těžká choroba. Jakákoli myšlenka na vás přijde, má jen negativní konec. Uděláte si filtr a vidíte jen černé věci. Viděl jsem skutečně jen černá auta, černé kočky a mozek se těšil na to, až bude vypnutý. Je to absolutně negativní pocit, jste bez energie, nechcete nikoho vidět, chcete jen, aby to všechno skončilo,“ dodává.