Robert Schuster: Rok 2021 přinesl Německu novou vládu, ale také staré problémy s pandemií

30. prosinec 2021

Rok 2021 vyhlíželi mnozí Němci s opatrným optimismem. Po dvou celoplošných uzávěrách způsobených koronavirovou pandemií měli naději, že se zkraje roku brzy rozběhne očkování s vakcínami čerstvě schválenými a uvedenými na trh. A to tím spíš, že jedna z nich byla vyvinuta v Německu. Úřady chystaly plány, které skupiny obyvatelstva očkovat jako první, začalo se debatovat, zda by měli mít naočkování nějaké výhody, či nikoli.

Německá očkovací kampaň potřebovala dlouhou dobu, než se rozjela. Nejprve chyběly vakcíny, což ale nebyl jen německý problém, pak prostory, kde by se mohlo očkovat.

Čtěte také

K neklidu mezi obyvatelstvem také přispělo, že vláda některé očkovací látky kvůli pochybnostem o možných rizicích na chvilku stáhla z oběhu, aby je po několika týdnech znovu vrátila do užívání. K důvěře v očkování to zrovna nepřispělo.

Především se ale diskutovalo o tom, proč jsou jiné státy úspěšnější a postupují u vakcinace rychleji. Velmi brzy se to stočilo k tématu digitalizace, nedostatečného propojení státní správy, což je nedostatek, který pronásleduje Německo už delší dobu, přičemž právě pandemie ho odhalila v celém rozsahu.

První tříčlenná vláda v německých dějinách

Na straně druhé se během minulého roku značně zesílily aktivity velice různorodého hnutí odpůrců koronavirových opatření i samotného očkování. O nich se dá napsat, že přešli do další fáze. Už se pouze nescházeli na velkých víkendových demonstracích, jež předem ohlašovali a kde provokovali přítomnou policii, když záměrně nedodržovali aktuálně platná koronavirová nařízení.

Čtěte také

S trochou ironie by se dalo prohlásit, že kde stát v oblasti digitálního propojování selhával, byli odpůrci státní koronavirové politiky o to úspěšnější. Zejména přes sociální síť Telegram se začínali svolávat ke spontánním akcím, většinou pochodům nebo, jak oni říkali, „procházkám“, často o malém počtu lidí, takže policie se často ocitla v situaci, kdy si musela vybrat, kterou z těchto akcí bude sledovat.

Jako oblast, kde se demonstrovalo nejvíc, se vykrystalizovalo východní Německo a především pak spolková země Sasko. Právě tam začalo docházet k prvním útokům proti místním politikům a starostům, k pochodům s pochodněmi před jejich obydlími, jak tomu bylo v případě saské ministryně zdravotnictví Petry Köppingové.

Z politického hlediska byl ovšem rok 2021 poznamenaný zejména očekávaným odchodem kancléřky Angely Merkelové z politiky. Po šestnácti letech v čele vlády už znovu nekandidovala v podzimních parlamentních volbách. Její strana, Křesťanskodemokratická unie (CDU), si dávala dlouho na čas s rozhodnutím, koho pošle namísto ní jako lídra do voleb.

Čtěte také

Nejprve si musela zvolit nového předsedu, jímž se stal premiér nejlidnatějšího regionu, Severního Porýní-Vestfálska, Armin Laschet. Zdánlivě měl i nejlepší vyhlídky stát se nástupcem Merkelové i proto, že se ve svých názorech od ní téměř nelišil. Stejnou ambici měl i šéf sesterských křesťanských sociálů, bavorský premiér Markus Söder. Mezi oběma politiky se rozpoutal téměř bratrovražedný souboj o prvenství, který se pochopitelně odehrával veřejně a za mohutné asistence německého bulváru.

Nakonec se dokázal prosadit Laschet, ovšem musel k tomu zmobilizovat všechny síly. Söder sice následně slíbil podporu, ale ani tak si v následujících měsících neodpustil nejeden skrytý útok zpochybňující Laschetovu autoritu. Pozdější analýzy ukázaly, že právě nejednota ve vlastních řadách byla jednou z hlavních příčin, proč skončily obě křesťanské strany po zářijových volbách po šestnácti letech v opozici.

Laschetovi ovšem příliš nepomohlo ani jeho ne vždy šťastné vystupování na veřejnosti, například během katastrofální povodně, která v létě postihla řadu oblastí v západní části Německa.

Čtěte také

Kampaň před volbami do Spolkového sněmu připomínala vůbec jízdu na horské dráze. Kromě křesťanských stran to pocítili hlavně němečtí Zelení. Zkraje roku byli v průzkumech stabilně na druhém místě a sebevědomě oznámili, že navrhnou vlastního kandidáta na spolkového kancléře. Tím se nakonec stala spolupředsedkyně strany Annalena Baerbocková. Představa, že by po Angele Merkelové mohla vést německou vládu další žena, fascinovala nejdřív hlavně řadu německých komentátorů. Vzápětí se ale Zelení vůbec poprvé vyšvihli do čela žebříčků popularity a vítězství ve volbách se zdálo být možné.

Jenomže pak přišlo několik klopýtnutí, když se zjistilo, že Baerbocková zapomněla vykázat vedlejší příjmy, anebo když se objevily pochybnosti o její knize, která měla být ve volbách jejím manifestem. Pro Zelené, u nichž hrála důvěryhodnost v politice vždy velkou roli, to byl úder, z něhož se už nedokázali probrat a nakonec ve volbách skončili na tradičním třetím místě.

Vítězem se naopak stali dlouho odepisovaní sociální demokraté. Jejich volební lídr, ministr financí Olaf Scholz, se jevil ve srovnání se zmatky u křesťanských demokratů a Zelených jako zosobnění stability a kontinuity.

Robert Schuster

A protože ani on a ani jeho v minulosti tradičně rozhádaná strana neudělali v kampani žádnou chybu, zvítězili. Scholz nakonec dotáhl do úspěšného konce i koaliční jednání svých sociálních demokratů se Zelenými a liberály, takže vede vůbec první tříčlennou vládu v německých dějinách. Jeho kabinet nastoupil s ambicí zásadním způsobem reformovat Německo a posunout ho vpřed. Ale i tak se bude muset ze všeho nejdřív potýkat s pokračující koronavirovou pandemií.

To už je však jiná kapitola, i když silně připomíná to, co bylo na začátku.

Autor je komentátor Lidových novin

Spustit audio