Robert Schuster: Rakousko už dva roky experimentuje nejen u pandemie, ale i v politice
Už poněkolikáté během bezmála dva roky trvající koronavirové pandemie se pustilo Rakousko do velkého experimentu. Zatímco v minulosti bylo například vzorem postupného rozvolňování po první celostátní uzávěře, případně bylo průkopníkem ve snaze využít statistické metody pro zjištění skutečného rozšíření koronaviru mezi obyvatelstvem, nyní zavedla jeho vláda jako první v Evropě povinné očkování všech osob starších 18 let.
Rakousko se tak vydalo na zcela neprobádanou cestu. Nikdo neví, jak bude očkovací povinnost fungovat v praxi, jestli přispěje ke zvýšení proočkovanosti obyvatelstva, zda budou postupně se zvyšující finanční pokuty policií nebo úřady skutečně vymáhány.
Čtěte také
Stejně tak není jisté, jak se k povinné vakcinaci postaví ústavní soudci, kteří ji časem dostanou zcela určitě k posouzení. V neposlední řadě také půjde o to, jak na ni budou občané nahlížet. Zda ji budou považovat za vhodný prostředek pro návrat do normálního života, nebo naopak za projev přílišného zasahování státu do soukromí.
Úspěch zákona o očkovací povinnosti také rozhodne o politickém osudu stále ještě nového rakouského kancléře Karla Nehammera. Jako politik s pověstí tvrdého ministra vnitra se ukázal být v čele vlády až překvapivě konsensuální. Nejenom že našel rychle řeč s menším koaličním partnerem, stranou Zelených, ale i s částí opozice.
Zelení odložili idealismus
Do zákona o povinném očkování proti covidu-19 začlenil některé její připomínky, takže většina poslanců opozičních stran pro něj nakonec zvedla ruku. To by se jeho předchůdci Sebastianu Kurzovi pravděpodobně nepodařilo, na to byl u politické konkurence příliš neoblíbený.
Čtěte také
Časově se pandemie úplně přesně překrývá s dobou trvání současné vlády konzervativních lidovců a Zelených. Před dvěma lety nastupovala s velkou ambicí stát se vzorem politického spojenectví mezi dvěma stranami, které měly v mnoha otázkách zcela protichůdné postoje. Řešením bylo dát každé z nich, co jejich voliči očekávali. Takže lidoveckým pokračování přísné migrační politiky, zeleným zase ochranu klimatu.
V zásadě se dá prohlásit, že to až dosud fungovalo. Mimo jiné i proto, že hlavně rakouští Zelení prošli ve vládě velkým vývojem, když odložili idealismus a naopak se z nich stali velcí političtí realisté. Nedávno to odhalily i vedlejší úmluvy s lidovci z dob, kdy před dvěma lety dohadovali společnou vládu.
Čtěte také
Tehdy totiž vyjednali nejenom rozdělení křesel ve vládě nebo její program, ale i dosazení vlastních lidí do státních firem, soudních institucí a třeba i do veřejnoprávní televize a rozhlasu. Jinými slovy, podle zásady, co je doma, to se počítá, udělali přesně to, co v minulosti vyčítali ostatním stranám, když je kritizovali, že si údajně mezi sebou rozdělují republiku.
Koneckonců i taktický manévr, s jakým Zelení na podzim 2021 vypudili z čela vlády zdánlivě neotřesitelného Sebastiana Kurze, byl projevem značné politické zralosti.
U lidovců to sice zanechalo značné jizvy. Na druhou stranu vědí, že nemají jinou možnost než pokračovat se Zelenými tak dlouho, dokud to jen půjde, a vyhnout se uměle vyvolaným volbám. Příklad ze sousedního Německa, kdy opozice znenadání uspěla ve volbách a dokázala vytvořit parlamentní většinou proti dosud hlavní vládní straně, je jim dostatečným varováním.
Autor je komentátor Lidových novin
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
