Robert Schuster: Opominuté jubileum nejúspěšnější politické strany v Evropě

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Před 75 lety byly položeny základy německé Křesťansko-demokratické unie (CDU). Na snímku dlouholetá předsedkyně strany Angela Merkelová

V důsledku stále ještě přetrvávajících omezení kvůli koronavirové pandemii upadlo v minulých dnech poněkud do pozadí jedno významné jubileum. Před 75 lety byly položeny základy německé Křesťansko-demokratické unie (CDU).

Posloucháte rádi komentáře a glosy? Všechny najdete na stránkách mujRozhlas.cz.

Bez přílišné nadsázky o ní lze prohlásit, že je to nejúspěšnější politická strana v Evropě. Některé z jejích úspěchů jsou zjevné. Pokud bychom spočítali, jak dlouho vládla v poválečném demokratickém západním Německu a po roce 1990 ve znovusjednocené zemi, došli bychom k závěru, že to je úctyhodných 51 let.

Také nejvýznamnější představitelé poválečné Spolkové republiky patřili zpravidla do jejích řad. Ať už se jednalo o prvního kancléře Konrada Adenauera, který se zasloužil o smíření s Francií a prosadil západní orientaci státu.

Zmínit je třeba i Ludwiga Erharda, otce německého hospodářského zázraku i ekonomického modelu označovaného jako sociálně-tržní hospodářství, který slavil úspěchy i jinde v kontinentální Evropě a jehož životaschopnost se ukázala velmi často při nejrůznějších hospodářských krizích. Ve výčtu slavných osobností křesťanských demokratů by se dalo pokračovat přes spolkového prezidenta Richarda von Weizsäckera či kancléře sjednocení Helmuta Kohla až po současnou šéfku německé vlády Angelu Merkelovou.

Umění pragmatismu

Další velká zásluha německých křesťanských demokratů už není tak zjevná, ale možná o to důležitější právě v době, jako je ta současná. Nejenom v Německu ale i jinde ve světě je patrná silná polarizace společnosti.

Proti sobě stojí nejrůznější sociální skupiny, kdy každá hledí pouze na svůj prospěch, velmi hlasitě prosazuje vlastní agendu – třeba prostřednictvím sociálních sítí – a přitom ztrácí povědomí o celku. Podobně to vypadalo po druhé světové válce i v Německu. Křesťanským demokratům se podařilo zmíněné skupiny integrovat a dát jim povědomí o širších souvislostech.

Tenkrát šlo o to dostat pod jednu střechu zástupce politického katolicismu a protestantismu, ekonomické liberály a katolické odboráře, německé vyhnance ze států střední a východní Evropy stejně tak jako konzervativní národovce. A také pochopitelně i tu část společnosti, která si zadala s předchozím nacistickým režimem.

Tmelem, který držel zmíněné proudy pohromadě, nebyly nějaké velké ideje, jako například antikomunismus. Hlavní hnací silou byl pragmatismus. A to sice v tom smyslu, že politika má být především uměním možného, místem pro uzavírání kompromisů a vyrovnávání nejrůznějších protikladů. Stejně tak k tomu patří i schopnost přizpůsobovat se společenskému vývoji.

V tom spočívalo po desítky let tajemství úspěchu nejenom německých křesťanských demokratů, ale i celé země. V posledních letech se ale tato schopnost výrazně snížila. Opět to je celoevropský fenomén, jak ukazuje osud řady tradičních sociálně-demokratických stran, včetně té německé. Nyní se může zdát, že ukřičená doba, podněcovaná sociálními médii, přeje politikům s jasným, černobílým viděním světa, kteří mají jakoby ve všem hned jasno. Protože jsou nejvíc slyšet, je jim jistá největší pozornost, a tím bohužel i hlasy voličů.

Robert Schuster

Přitom by právě nyní, v souvislosti s nejistotami a neklidem, které do životů většiny lidí vnesla koronakrize, bylo zapotřebí politických stran schopných vidět dál než jenom na špičku vlastního nosu. A které by pohlížely na svět nikoli pouze optikou těch, co nejvíc křičí.

Autor je komentátor Lidových novin