Pro rok 2018 na německé politické scéně bylo charakteristické, že tak jak nemastně-neslaně začal, o to dynamičtější, ba skoro přelomové, byly jeho závěrečné týdny.
Hlavní aktérkou přitom byla pokaždé německá kancléřka Angela Merkelová. Zkraje roku dávala horko těžko dohromady svou v pořadí čtvrtou vládu. Protože jí nevyšlo favorizované vládní spojenectví ze Zelenými a liberály, musela se pokusit znovu přesvědčit sociální demokraty, aby s ní šli do další koalice.
Mnohé nasvědčuje tomu, že Německo bude mít necelých pět měsíců od loňských parlamentních voleb novou vládu. Křesťanští demokraté, sociální demokraté a bavorští křesťanští sociálové si sice formálně znovu plácli a dohodli se, že budou pokračovat v dosavadní koalici, oproti té dosavadní, která vznikla v roce 2013, bude ovšem její kompas výrazně vychýlen jedním směrem.
Cena, kterou za to kancléřka musela zaplatit, ale byla hodně vysoká. Nejenom že program společné vlády nese výrazný sociálnědemokratický rukopis, Merkelová musela staronovému koaličnímu partnerovi přenechat i klíčová ministerstva, jako například finance, sociální politiku nebo zahraniční věci.
V řadách jejích vlastních křesťanských demokratů tak znovu rostly pochybnosti, do jaké míry dokáže být Merkelová ve 13. roce na pozici kancléřky ještě tím úspěšným lídrem, na jakého byli v minulosti zvyklí.
V rámci jakési vedlejší dějové linie v boji o podobu nové vlády se znovu vyhrotil spor kancléřky a šéfky křesťanských demokratů se sesterskými bavorskými křesťanskými sociály o podobu migrační politiky. Jejich předseda Horst Seehofer totiž převzal v nové spolkové vládě pozici ministra vnitra.
Nedávno vyvolalo v Německu značný rozruch oznámení německé kancléřky Angely Merkelové, že v prosinci odejde z čela svých křesťanských demokratů.
Udělal to se zjevným záměrem, že se mu podaří zatlačit Merkelovou do kouta, a tím dokáže zajistit návrat konzervativních voličů zklamaných údajně příliš otevřenou migrační politikou německé kancléřky.
V tom se ale Seehofer zjevně přepočítal. Neustále sice stupňoval tlak, oznamoval demisi, aby ji pak zase vzal zpět, veřejně spekuloval o tom, že se jeho strana zcela osamostatní a bude kandidovat i mimo Bavorsko. Nejenom ale, že mu Merkelová neustoupila, když například odmítla nápad vracet odmítnuté žadatele o azyl již na německo-rakouské hranici, ale odliv voličů i nadále pokračoval.
Od obou křesťanských stran se najednou začali odvracet ti, kteří byli frustrovaní z jejich permanentních hádek a vzájemného osočování. I to byl jeden z důvodů, proč křesťanští sociálové v Bavorsku v říjnu přišli při tamních zemských volbách o sedm procent voličů, a tím i o pečlivě pěstované privilegium vládnout bez koaličního partnera. Od té doby vystupují křesťanští sociálové v celostátní vládní koalici v Berlíně hodně krotce.
Němečtí křesťanští demokraté mají od minulého víkendu nové vedení. To znamená především, že je po osmnácti letech povede jiná předsedkyně, 56letá Annegret Krampová-Karrenbauerová.
Kromě Bavorska se volilo ještě v další německé spolkové zemi, v Hesensku. Tam zase dostala pro změnu výprask strana německé kancléřky, když pro ni hlasovalo o 11 procent méně voličů než před pěti lety. V bezprostřední reakci na to pak Angela Merkelová oznámila, že se na prosincovém sjezdu strany již nebude ucházet znovu o její vedení, stejně tak, že po skončení současného funkčního období parlamentu zcela odejde z politiky.
O její nástupnictví se začaly ucházet tři osobnosti, jež svedly o předsednickou funkci seriozní, v zásadě ale velmi kultivovanou vnitrostranickou kampaň. Z ní pak nakonec vzešla jako vítězka dosavadní generální tajemnice německých křesťanských demokratů, Annegret Krampová-Karrenbauerová. Právě ona se tak s největší pravděpodobností stane jejich příštím volebním lídrem, a tím i žhavým kandidátem na nástupnictví Merkelové v čele německé vlády.
Výčet hlavních politických událostí roku 2018 v Německu by nebyl úplný, pokud by v něm chybělo jméno dlouholetého šéfa vnitřní rozvědky Hanse-Georga Maaßena. Předseda Spolkového úřadu na ochranu ústavy totiž překročil velmi tenkou hranici, která oddělovala jeho roli coby vrcholného státního úředníka od jeho postojů jakožto občana státu.
V uplynulých dnech se pozornost nejenom německé, ale i celoevropské veřejnosti soustředila na město Chemnitz ve východoněmeckém Sasku.
Nebylo žádným tajemstvím, že Maaßen se v minulosti vyjadřoval kriticky k otevřené migrační politice vlády kancléřky Merkelové, na kterou nahlížel hlavně z hlediska rizik pro vnitřní bezpečnost státu. Když pak došlo na přelomu srpna a září v saském Chemnitzu k nepokojům, které vyvolala vražda německého státního občana, jíž se měl dopustit uprchlík, varoval Maaßen před rizikem šíření neověřených poplašných zpráv.
Konkrétně šlo o video, na němž několik mužů útočí na cizince, což mělo doložit agresívní náladu ve městě. Řada médií a politiků, včetně kancléřky Merkelové, tehdy hovořili o nepřípustnosti podobných štvanic na lidi cizího vzhledu. Maaßen ale autentičnost videa zpochybnil, když doslova prohlásil, že žádné důkazy pro štvanice na něm nevidí.
Za to sklidil vlnu kritiky hlavně z levé části politického spektra. Svá slova pak sice zmírnil, ale svému odchodu zabránit nedokázal. I kolem Maaßenova odvolání se strhla roztržka v německé vládní koalici, kdy nebylo vůbec jisté, jestli kvůli tomu přežije.
Skutečnost, že i takovýto detail, jako odvolání vyššího státního úředníka může rozklížit vládu, ukazuje, jak moc autorita a politická síla její šéfky, německé kancléřky Angely Merkelové, během roku 2018 utrpěla.
Stejně jako v loňském roce, i letos nominovali komentátoři, kteří spolupracují s pořadem Názory a argumenty, výroky politiků, které považují za ikonické.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
