Robert Schuster: Německo přistálo v realitě a začíná si všímat vlastní obrany
Když německý kancléř Olaf Scholz předstoupil poslední únorovou neděli na mimořádné schůzi parlamentu před poslance, vědělo se, že pronese projev, který bude reagovat na čerstvý vojenský útok Ruska na Ukrajinu. Málokdo ale tušil, že Scholz v něm během několika minut hodí přes palubu řadu z dosavadních zákonitostí německé zahraniční politiky.
Například, že závazek členských států Severoatlantické aliance dávat každoročně dvě procenta hrubého domácího produktu na obranu je nejenom neuskutečnitelný, ale i neúčelný. Nebo že Německo nedodá napadené Ukrajině žádné zbraně s odůvodněním, že je údajně do válečných nebo krizových oblastí nikdy nedodávalo.
Čtěte také
Pak totiž vždy následoval argument, že Německo rozpoutalo druhou světovou válku – z toho vyplývá morální imperativ nedodávat zbraně nikam, kde se zrovna válčí, případně kde je válka na spadnutí.
Ale největší rozruch vyvolal Scholz, když oznámil, že jeho vláda chce vynaložit sto miliard eur na modernizaci armády. Suma je to obrovská, v přepočtu nějakých 2,5 bilionu korun. Nutno ale dodat, že obrovské jsou i její nedostatky. Bez nadsázky se dá říct, že posledních třicet let se do ní téměř neinvestovalo. I kvůli tomu byl bundeswehr oblíbeným terčem vtipů typu: „Co je třeba udělat, aby vzlétla jedna německá stíhačka? Odpověď: Musejí se dát dohromady díly ze čtyř jiných.“ To by se nyní mohlo pod vlivem ohlášených velkých investic radikálně změnit.
Nadstandardní vztahy s Ruskem a Čínou
Čtěte také
Zajímavé je, že Scholz zřejmě předem nikoho do svých plánů, co chce v parlamentu oznámit, nezasvětil. Mnozí poslanci tak slyšeli o stomiliardové investici až teprve přímo v Bundestagu. Sázka na moment překvapení mu vyšla, protože následně se nikdo neodvážil kancléřova slova zpochybnit, a to ani členové levicově-pacifistického křídla jeho sociálně demokratické strany. Na to byly záběry z ukrajinské fronty, dokládající mimo jiné materiální převahu ruské armády, zřejmě příliš silné.
Pro německé partnery v NATO je rýsující se obrat Berlína dobrou zprávou. Nejenom Američané dlouho tlačili německou vládu, aby víc investovala do obrany – s tím už začali dávno před Donaldem Trumpem, který jednu dobu kvůli tomu Německu hrozil i ekonomickými sankcemi. Scholzova slova můžeme zároveň chápat tak, že se v Berlíně snad už definitivně rozešli s iluzí, že Německo může být „mírovou mocností“, jak o tom kdysi v předvečer války v Iráku hovořil tehdejší kancléř Gerhard Schröder.
Čtěte také
Byla to představa, že Německo má vzhledem ke své minulosti závazek nepodněcovat konflikty nebo války a naopak přispívat k jejich řešení cestou diplomacie a trpělivého přesvědčování. Jedním z nástrojů měla být i vlastní ekonomická síla, kterou se snažilo Německo promítat do své zahraniční politiky. Potenciální partnery se pokoušelo získat příslibem investic německých firem, v opačném směru pak možností vstoupit na jeho trh.
Bylo to ovšem spojeno s očekáváním, že hlavně velcí globální hráči, Rusko a Čína, budou hrát podle zavedených pravidel a nebudou své síly zneužívat. Jenomže přesně to se začalo dít. V případě Ruska v podobě rostoucí závislosti na jeho plynu. Výrazem toho byla stavba plynovodu Nord Stream, který přísně vzato nikdo nepotřeboval. U Číny zase často šlo o snahu skoupit německé konkurenty a zmocnit se jejich patentů.
Nehledě na to, že úsilí Německa udržovat speciálně s Čínou a Ruskem nadstandardní vztahy ho izolovalo v rámci společenství západních demokracií a částečně vytrhávalo z pevné vazby na Spojené státy. Nemluvě o tom, že počínání největšího člena EU se mohlo stát časem špatným příkladem i pro ostatní.
Proto nynější obrat německé vlády můžeme chápat i jako nápravu jejího dřívějšího zahraničněpolitického směřování. Vzhledem k současnému chování Ruska, které se definitivně změnilo z partnera v agresora, to možná přichází trochu pozdě. Z pohledu západního světa a jeho soudržnosti ještě pozdě ale není.
Autor je komentátor Lidových novin
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
