Robert Schuster: Konec šéfa Hnutí pěti hvězd aneb Další politická bouře v Itálii na obzoru

23. leden 2020

Oznámení předsedy populistického italského vládního Hnutí pěti hvězd Luigi Di Maia, že odchází z čela svého uskupení, vyvolalo v Itálii poprask.

Zároveň je i potvrzením toho, v jak hluboké krizi se hnutí nachází. Ještě před dvěma lety přitom dosáhlo při celostátních volbách velkého úspěchu, když oslovilo třetinu voličů, a stalo se nejsilnějším uskupením v zemi. Jenomže následný vstup do vlády spolu s pravicovými populisty z Ligy severu Mattea Salviniho Pěti hvězdám neprospělo a časem přišly o dobrou polovinu původních voličů. Obzvlášť Di Maio tahal v přímém duelu s mistrem sebeinscenování Salvinim za kratší konec.

Čtěte také

Oproti dobře organizované Lize působilo Hnutí pěti hvězd jako shluk sólistů, kde každý sledoval své vlastní zájmy. Dobře to bylo vidět u klíčového tématu minulých let, kterým byla migrace. Zatímco Salvini prosazoval z pozice ministra vnitra politiku nulové tolerance k běžencům, Hnutí pěti hvězd lavírovalo, aby se nakonec pod tlakem veřejnosti přiklonilo na Salviniho stranu.

Nesplněné sliby

I samotné vládnutí pro ně představovalo srážku s realitou, když museli vzít na vědomí, že jejich původní radikální návrhy nemohou být uvedeny do praxe v plném rozsahu. Poznal to hlavně Di Maio, který měl v první vládě na starosti realizaci klíčového předvolebního slibu – zavedení základního příjmu. Co bylo původně zamýšleno jako revoluční změna sociálního systému země, nakonec muselo být s ohledem na napjatou rozpočtovou situaci státu zredukováno do podoby jakési lepší omezené podpory pro dlouhodobě nezaměstnané.

Čtěte také

Když se během loňského léta společná vláda obou populistických stran rozpadla a zemi hrozily předčasné volby, dokázalo se Hnutí pěti hvězd překvapivě rychle dohodnout s levicovými demokraty na nové vládní koalici. Přestože něco takového v minulosti kategoricky vylučovalo. Di Maia tím přišel o významnou část sympatií u svých spolustraníků. Navíc mu zjevně nesedla ani nová role, kterou ve vládě převzal, když se stal šéfem italské diplomacie.

Vnitrostranické problémy

K zahraničněpolitickým otázkám se v minulosti nikdy nevyjadřoval, pomineme-li jeho polemická vyjádření na adresu unijních institucí v Bruselu, které se prý k Itálií chovají jako ke kolonii. Možná Di Maio doufal, že i on dokáže zopakovat to, co se časem zpravidla podaří většině ministrů zahraničních věcí – že získá na vážnosti a že mu to pak pomůže i doma. Jenomže v jeho případě nastal pravý opak.

Namísto toho, aby jako šéf diplomacie jezdil po světě a navazoval cenné osobní kontakty, ve skutečnosti nevytáhl paty z Itálie. Musel totiž držet doma na uzdě stále vzpurnější spolustraníky. Takže vypouštěl setkání ministrů zahraničních věcí, a co víc, kvůli jeho pasivitě nehraje Itálie téměř žádnou roli při řešení libyjského konfliktu. Přestože vlády v Římě měly tradičně velmi dobrý vhled do tamní situace a dokázaly s Tripolisem uzavírat dohody, které měly dopad i na Evropskou unii jako celek, jako tomu bylo v záležitosti migrace.

Robert Schuster

Už příští neděli je navíc na obzoru další potenciální katastrofa pro Hnutí pěti hvězd – volby ve dvou italských regionech, Kalábrii a Emilia Romagna. V obou případech se rýsuje vítězství Salviniho Ligy a naopak neúspěch vládnoucích levicových koalic. Pravděpodobnost, že by labilní celostátní vláda v Římě dokázala tento náraz ustát, se jeví jako hodně malá. Rekordně zadluženou Itálii, balancující na hraně bankrotu, a s ní i celou Evropskou unii čekají turbulentní týdny.

Autor je komentátor Lidových novin

Spustit audio

Související