Robert Břešťan: Zákon o veřejných zakázkách za 500 miliard korun

Tedy, tisíce... Konkrétně je v Česku nyní platných přibližně dva miliony právních norem – různých vyhlášek, nařízení vlády, opatření ministerstev, krajů a obcí. Stěží se v tom vyznají sami právníci, natož prostý lid; ale to jen tak na okraj.

Zákon o veřejných zakázkách totiž není ledajaká norma. Je to soupis paragrafů, na základě nichž z veřejných peněz každoročně odplyne v součtu vůbec největší suma. Nikdo sice neví úplně přesně kolik to je, nicméně střízlivé a kvalifikované odhady mluví o sumě zhruba 500 – 600 miliard korun.

Takový půlbilionový zákon si jistě zaslouží zvláštní pozornost. A taky ji má. Verze zákona z roku 2006 platila deset let a byla celkem třiadvacetkrát novelizována. Zadavatelé ani dodavatelé nestíhali málem ani sledovat, co ještě platí a co ne, co se může a co zákon nově zakazuje či přikazuje.

Kupříkladu v roce 2012 přišla velká takzvaná „transparentní“ novela, jenže se ukázalo, že navržená protikorupční opatření nedávají příliš smysl a nakonec byla většina z nich jinou novelou - z roku 2015 - opět zrušena.

Peněženka + peníze|foto: Ladislav Bába

Od loňského října tu tedy máme zákon nový. Bylo s ním dost práce. Připravoval a schvaloval se poměrně dlouho a složitě, přišlo k němu i nezvykle velké množství připomínek.

Stále měnící se pravidla

Výsledkem – aspoň pohledem zadavatelů – je to, že se snížila administrativní zátěž, což je vždy žádoucí a v zemi české i docela nezvyklé. Ti, kteří jsou za vypisování a hodnocení zakázek zodpovědní, mají též černé na bílém to, že neexistuje povinnost soutěžit jen na nejnižší cenu, ale že jde i o kvalitu.

Je ale těžké vzdorovat společenské atmosféře a pocitu, že pokud někde zakázku získal ten, kdo nenabídl nejnižší cenu, musí to být cinknuté. Právě z obav z kriminalizace se zadavatelé schovávali (a možná stále schovávají) do bezpečí toho, že vítězem je jednoduše ten, kdo je nejlevnější.

Je proto třeba to opakovat stále dokola. Soutěžení pouze na cenu má smysl jen tam, kde se nakupuje předem dané a standardizované zboží. Jinde je zásadní sledovat cenu za celou dobu životního cyklu i s náklady na opravy a údržbu. Tam, kde se nakupuje sofistikovaná činnost, služby, tvůrčí činnost, projektování a podobně, musí též nastoupit zdravý rozum. V restauraci si přeci automaticky také neobjednáte to nejlacinější jídlo.

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže|foto: Tomáš Adamec,Český rozhlas

Není to výzva k plýtvání, ale potvrzení starého reklamního sloganu, že „nejsme tak bohatí, abychom si mohli kupovat levné věci“.

Nedělejme si samozřejmě iluze. Řada neduhů u veřejných zakázek stále trvá. Bolavým místem je rozepisování zakázek na menší částky, zadávání takzvaně z ruky, nedostatečná kontrola, předražené vícepráce. Zároveň kolabuje i technická infrastruktura, Věstník veřejných zakázek běží v provizorním režimu bez řádné smlouvy, elektronická tržiště jsou bez licencí, vznik Národního elektronického nástroje, který mají v budoucnu povinně používat všichni zadavatelé provázejí zmatky i zákazy ze strany Úřadu na ochranu hospodářské soutěže.

Právě Antimonopolní úřad pak zůstává místem, kam se automaticky obrací snad každý neúspěšný uchazeč o zakázku, ať už má pro to důvod či nikoli. Vše se pak zdržuje, protahuje, investice stojí.

A samozřejmě - s veřejnými zakázkami je spojen i zločin. Kde jsou velké peníze, tím spíše z eráru a z Evropské unie, tam je i pokušení. Zlodějinám ale žádný zákon nezabrání. Pro veřejné zakázky jsou každopádně nesmysl, přesně to škodí praxi nejvíce a nahrává to těm, co v tom takzvaně „umějí chodit“. Takže k výročí zákona o veřejných zakázkách si všichni přejme to nejlepší. Jde o více než půl bilionu ročně z našich peněz.

Autor je šéfredaktorem serveru HlídacíPes.org