Režim jí házel klacky pod nohy. O osud československé fotografie bojovala s vervou i po podpisu Charty 77. Osudové ženy: Anna Fárová

18. prosinec 2021

Jejím světem se stala fotografie. Kunsthistorička a propagátorka československé fotografie ale sama sebe s nadsázkou nazývala uklízečkou. „Drtikola, Sudka, Háka a nakonec i Koudelku jsem totiž nejdříve uklidila, to jest utřídila, seřadila, zpracovala, a při tom jsem se je snažila pochopit.“ V dokudramatu účinkují Martina Preissová, Kamil Halbich nebo Jan Hrušínský. Hovoří výtvarný a literární historik Radim Kopáč.

Host: výtvarný a literární historik Radim Kopáč
Účinkují: Martina Preissová, Kamil Halbich, Jan Hrušínský, Petr Buchta
Připravili: Ivana Chmel Denčevová, Hynek Pekárek
Zvukový mistr: Jan Brauner, Jaroslav Novotný
Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský
Hudba: Antonín Schindler
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 18. 12. 2021
 
Použitá literatura:
Fárová, Anna: Dvě tváře, Praha: Torst 2009.

Proč se světem Anny Fárové stala umělecká fotografie, vysvětluje možná tak trochu její původ. Narodila se v roce 1928 v Paříži jako Annette Šafránková. Její otec byl československý diplomat, matka byla Francouzka. „Vyrůstala tedy v nesmírně živém prostředí plném kultury a společenských zájmů,“ přitakává výtvarný a literární historik Radim Kopáč.

Šťastné období trvalo krátce. V roce 1934 se Anniny rodiče rozvedli a matka s dcerou se vrátily do Československa. Negativně na ni ale nepůsobil jen rozvod rodičů. „Zákonitě se cítila osamělá, protože jejím prvním jazykem nebyla čeština. Navíc také cítila, že se prostor kolem ní začíná zužovat a schyluje se k válce,“ přibližuje Kopáč.

Rozumět fotografii

V roce 1947 nastoupila i přes důsledky těžké obrny, kdy na čas ochrnula na polovinu těla, ke studiu dějin umění a estetiky na vysoké škole. „Stihla ještě zažít doznívající předválečnou profesorskou elitu, než byly školy uzavřeny. A potkala zde určující osobnost svého dalšího života – Libora Fáru.“

Libor Fára byl jednou z nejpodstatnějších postav českého výtvarného umění a divadla. Začínal jako surrealista a Annu Fárovou naučil vnímat a rozumět fotografii. „Pohybovali se spolu v šedé zóně a undergroundu. Stýkali se se zakázanými intelektuály, jako byl Karel Teige, manželé Medkovi, Vratislav Effenberger, a podíleli se s nimi na různých surrealistických aktivitách, například na sborníku Znamení zvěrokruhu,“ vypráví historik.

V roce 1951 byla Annina matka vyhoštěna jako cizinka z Československa a Anna byla kvůli  špatnému kádrovému posudku nucena žít až do roku 1970 na volné noze. „Pracovala příležitostně – jako korektorka, publikovala texty o fotografii v různých časopisech a stále silněji pociťovala nutkání vyjet do ciziny. To se jí v roce 1956 podařilo.“

Životy velikánů

V Paříži se setkala s významným fotografem, klasikem humanistické fotografie a spoluzakladatelem legendární agentury Magnum Henrim Cartier-Bressonem. O dva roky později o něm vydala rozsáhlou autorskou monografii. Postupně začala pracovat i na dalších dílech a výstavách o velkých fotografech 20. století.

V roce 1970 vyhrála konkurz na místo v pražském Umělecko-průmyslovém muzeu, kde začala budovat sbírku fotografie. S tím souvisela péče o klasiky československé fotografie – Josefa Koudelku, Josefa Sudka, Eugena Wiškovského nebo Františka Drtikola. Začala kurátorovat jejich výstavy pro zahraniční galerie a zvolna si budovat mezinárodní renomé.

Socha Františka Drtikola (autorka Diana Winklerová)

Přestože narážela na problémy s režimní cenzurou, například výstava Františka Drtikola měla fenomenální úspěch. Byla reprízována v Bruselu, v Londýně, Milánu, a o to Anně Fárové šlo – aby se československé fotografii dostalo adekvátní pozice. Aby jména jako Sudek, Drtikol nebo Funke začala rezonovat i v mezinárodním kontextu,“ vysvětluje historik.

Neúnavná organizátorka

V roce 1977 se jako jedna z prvních připojila k podpisu Charty 77. Reakce režimu na sebe nenechala dlouho čekat. Z muzea byla na hodinu propuštěna a ocitla se bez pravidelného finančního příjmu. Ze situace se ale šalamounsky dostala. Přijala totiž nabídku Boženy Sudkové uspořádat pro ni pozůstalost jejího bratra Josefa Sudka. A to se dělo až do roku 1990.“

Obrátila se také na novou mladou nastupující generaci fotografů, jimž věnovala organizační a odbornou péči. Poté, co jí byl v roce 1982 vrácen pas a ona mohla znovu cestovat, jako by se jí do žil vrátila krev. Organizovala celou řadu výstav, podnikala aktivity v rámci Jazzové sekce a věnovala se popularizaci klasiků, ale i nastupující vlny československé fotografie.“

S pádem režimu pak přišel čas velkého úročení mnohaleté práce. „Anna Fárová konečně mohla bez potíží vydat ohromné monografie klasiků československé fotografie, které vyšly v mnoha zahraničních mutacích. Připravila také velké retrospektivní výstavy.

Protože jí šlo vždycky hlavně o dílo, stala se později i archivářem pozůstalosti Libora Fáry, s kterým byla již rozvedená. Zemřela v nedožitých 82 letech v roce 2010.

Spustit audio

Související