Restaurování fotografií je jako detektivní práce. Na některých strávím i měsíc, říká restaurátorka Líznerová

25. červenec 2022

Soustředěnost, klid a rukavice jsou tři zásadní věci, které pro svou práci potřebuje restaurátorka a konzervátorka historických fotografií Barbara Líznerová. V Hovorech bude mluvit o tom, jak první fotografové v polovině 19. století vyráželi na výpravy s velkými vozy naplněnými výbavou. A také tom, jestli může restaurátor zasahovat do uměleckého díla, nebo že se o práci nebojí, protože starých fotografií, které čekají na zásah, jsou milióny.

Mezi nejstarší fotografie, se kterými měla Líznerová možnost pracovat, jsou tzv. daguerrotypie.

„Jedná se o postříbřenou měděnou desku. Často je adjustovaná v pouzdře nebo v rámu, protože ten obraz je opravdu velmi citlivý, je na povrchu té destičky a je velmi náchylný k jakémukoliv poškození,“ vysvětluje princip prvního prakticky využívaného fotografického procesu.

Čtěte také

Vybavení fotografa 19. století, ze kterého tato technika pochází, bylo velmi rozměrné a těžké. „Z pozdějších dob jsou zachované různé snímky fotografů, jak jedou s takovým velkým vozem plným vybavení.“

Doba, kterou stráví nad jedním snímkem, je velmi různorodá. „Protože jsem si žádala o restaurátorskou licenci, tak jsem teď restaurovala soubor fotografií z našich sbírek. Na některých jsem pracovala v řádu hodin a dní.“

„Ale k některým jsem se třeba vracela opakovaně a mohlo to trvat i měsíc, než jsem tu fotografii dokončila, protože jsem u nich dělala analýzy, takže jsem byla ve spojení s Národním technickým muzeem, které mi s nimi pomohlo. Je to taková dobrodružná práce, detektivní,“ směje se.

Kolik tady bylo za Rakousko-Uherska fotografických ateliérů? A kolik takových fotografií se mohlo dodnes zachovat? Může si restaurátor historických fotografií dovolit něco podobného jako Stanislav Jirčík u orloje? Poslechněte si celé Hovory Naděždy Hávové.

autoři: Naděžda Hávová , knem
Spustit audio

Související