Řecko-německý spor o válečné reparace. V Hongkongu si lze vydělat doučováním miliony.

Vysoko v horách Peloponéského poloostrova v provincii Achája leží město Kalavryta. Na svahu nad ním se tyčí pomník obětem druhé světové války. Giorgos Dimopoulos čte jména, vytesaná do kamene. Náhle se zastaví. „Dimitrios Dimopoulos. Můj otec.“ Chvilku nemůže popadnout dech, pak se sebere a čte dál chmurný seznam všech 696 zavražděných mužů a chlapců. „Na tomto místě se 13. prosince 1943 odehrál jeden z nejhorších zločinů proti lidskosti během války – byli vystříleni všichni muži nad 15 let,“ píše na svém webu BBC. Šlo o odvetu za smrt 81 vojáků 117. horské divize, kteří počátkem prosince onoho roku padli do zajetí a partyzáni je krátce nato zabili. Celá Kalavryta byla vypálena, s výjimkou školy, kde byly zadržovány ženy s dětmi. Popelem lehlo tisíc domů, vojsko odehnalo dva tisíce kusů dobytka. V okolí bylo vypáleno na 28 sídel – kromě městeček také vesnice, kláštery a samoty.

Po sedmdesáti letech tento brutální zátah hraje dál svou zneklidňující roli a zasahuje i do nynějšího napětí mezi Německem a Řeckem. Atény požadují za tento i další masakry odškodnění, kterého se jim nikdy nedostalo. Z bývalé školy je dnes muzeum, kde jsou k vidění hodinky a průkazky, nalezené u ubitých mužů a chlapců. Pan Dimopoulos ukazuje na dveře, za nimiž jej a jeho matku hlídali němečtí vojáci, a říká výhružně: „Německo za to musí zaplatit.“ „Dodnes si pamatuji na nářek, pláč a modlitby zavřených lidí. I slunce zrudlo z požárů a dýmu, stoupajících z trosek,“ říká třiaosmdesátiletý muž. Chvílemi ztrácí slova a utírá si slzy. „Každý den vidím před očima, jak matka vlekla otcovo rozsekané tělo z návrší na hřbitov,“ dodává se zastřeným hlasem.

Vzhledem k tomu, že Řecko se s Německem nikdy nedohodlo na válečných reparacích, ani jeden z přeživších z Kalavryty nebyl odškodněn. Německý prezident sem zavítal v roce 2000, ale ve snaze nerozvířit debatu o kompenzacích se za zločin neomluvil. Na názoru místních to však nic nemění. „Německo musí platit za to, co jsme si vytrpěli,“ říká Dimopoulos. „Ale i kdyby zaplatili, stejně se od nás nedočkají odpuštění. Kdykoli uslyším slovo ´Němec´, představím si něco jako ďábla,“ dodává starý muž.

BBC připomíná, že třetí říše vtrhla do Řecka v dubnu 1941. Během okupace zemřelo na 250 tisíc Řeků, převážně na útrapy související s vyhladověním. Masakrů podobných českým Lidicím se na řeckém území odehrálo nejméně sedmadvacet. Nacisté si také vzali půjčku z Řecké národní banky, z níž pak pokrývali náklady na okupaci. Bezprostředně po skončení války řecká vláda něco málo dostala – zejména v podobě dodávek zemědělských a jiných strojů. Bylo to však nesrovnatelně méně, než si Atény nárokují. Nacisté pak začali v malých částkách splácet válečnou půjčku, ale ještě před skončením roku 1945 s tím přestali. Spojenci se na poválečných konferencích dohodli, že reparace se vrátí na program dne v případě opětovného sjednocení Německa. Když však k němu v roce 1990 došlo, Berlín přispěchal s vysvětlením, že problém už je dávno promlčen.

Nyní řecká vláda vypracovala osmdesátistránkovou zprávu, v níž mapuje rozsah předpokládaných reparací i průběh splácení půjčky. Dokument je sice přísně tajný, ale na základě starších informací lze předpokládat, že Atény budou po Berlínu požadovat 162 miliard eur – z toho 108 miliard na zničenou infrastrukturu a 54 miliard za půjčku, kterou si třetí říše vzala. Legislativní rada vlády nyní debatuje o tom, zda žádost odeslat do spolkového sněmu. Problém je však jinde – někdejší válečný nepřítel Řecka je dnes hlavním pokladníkem zadlužené Evropy. Z Německa pocházel lví podíl záchranného balíku peněz pro Řecko, a podle BBC je pravděpodobné, že po německých volbách dojde k dalšímu odepisování dluhu hospodářsky oslabeného Řecka. Cenou za německou pomoc byla drastická úsporná opatření, která vnutil Aténám Berlín.

Není tedy divu, že když spolková kancléřka Angela Merkelová loni v říjnu navštívila Atény, protestovaly proti ní desetitisíce lidí. Někteří v nacistických uniformách, jiní s hesly o nové, tentokrát hospodářské okupaci. V této atmosféře se i racionálně uvažujícím řeckým politikům začalo zdát, že reparace mohou posloužit jako účinný nástroj odvety. Vláda je však opatrná – má kousat do ruky, která ji živí a vlastně i drží nad vodou. Nebylo by příliš riskantní ohrozit křehkou spolupráci?

Německá kancléřka Angela Merkelová|foto: ČTK/AP, Markus Schreiber,ČTK

Poslanec Adonis Georgiadis z vládní Nové demokracie si přeje vyjednávání na principu „já pán, ty pán“. „Musíme rázně odpovědět těm německým politikům, kteří dokola tvrdí, že Řekové jsou lenoši, kteří připravují Němce o peníze. Je třeba jim jasně říci: ano, je hezké, že nám dáváte půjčky, a my je splatíme. Ale pamatujte, že nám také dlužíte, a my jsme si o ty astronomické částky celá desetiletí neřekli.“ Jenomže Němci to takhle nevidí. Pro ně je otázka reparací uzavřená. Ministr financí Wolfgang Schäuble hněvivě odmítl řecké úvahy o kompenzacích a vyzval zemi, aby hlavně dál dodržovala úsporný kurz.

Berlín v roce 1960 zaplatil Aténám 115 milionů západoněmeckých marek. Byl to sice jen zlomek toho, co Řekové požadovali, ale půjčku doprovázela dohoda o tom, že Atény už nikdy nic požadovat nebudou. Zahraničněpolitický mluvčí Angely Merkelové Philipp Missfelder míní, že úvahy o válečných škodách oboustranným vztahům neprospívají. „Proč Řekové nenadhodili tuto otázku při vstupu do Evropské unie, do níž se ostatně dostali kolosálním podvodem na Evropské unii a Evropské centrální bance?“, ptá se mluvčí v narážce na rok 2001, kdy Řecko vstoupilo do eurozóny jen kvůli zfalšovaným ekonomickým ukazatelům. „Vůbec nechápeme, co tím řecká vlády sleduje. Němečtí daňoví poplatníci projevili velkou solidaritu s řeckým lidem, a najednou máme dostat účet za něco, co patří do dávné historie a bylo již uzavřeno?“, ptá se rozhněvaně Missfelder.

Jenomže na starém pravoslavném kostele v Kalavrytě hodiny dál ukazují 34 minut po druhé odpolední hodině, tedy okamžik, kdy bohoslužebný stánek onoho osudného dne zachvátily plameny. Sedmdesát let poté jsou Němci a Řekové evropskými spojenci, avšak myšlenka nesplacených dluhů dál komplikuje jejich vztahy. „Bolestné vzpomínky žijících pamětníků nenechají tento problém jen tak zmizet,“ končí BBC.

Milí studenti, dnes mi vyděláte milion dolarů

Je sobotní ráno, a v jednom hongkongském nákupním centru se nejnovější celebrita chystá na setkání se svým rozechvělým publikem teenagerů. Idolem však není zpěvák či tanečník, nýbrž ­– doučovatel. Jmenuje se Y.Y. Lam a i když měří metr devadesát a má tělesné proporce manekýna, jeho specializací je takzvaný tutoring – příprava náctiletých na náročné a všemi obávané zkoušky. Ještě loni byl Lam chudým studentem. Dnes si však vydělává v přepočtu 1,6 milionu korun měsíčně a úspěšně investuje na realitním trhu. Když to tak půjde dál, za pár let už nebude muset nikdy pracovat. „Na pětadvacetiletého mladíka je to slušný výkon,“ píše britský nedělník Sunday Times.

Tutoring se nyní masově rozmáhá i v západní Evropě, ale tam se nešíří tak lavinovitě jako v Hongkongu. Například v Británii se rozvinula celospolečenská debata, zda nejde o zneužívání úzkostlivých dětí i rodičů, kteří se v obavách o budoucí uplatnění vydají tutorům všanc a ve výsledku je to připraví o šťastné dětství. V Hongkongu si podobné starosti nikdo nedělá. Lam vyučuje deset tisíc studentů, z nichž každý mu zaplatí za lekci v přepočtu tři stovky. Za tento snesitelný obnos se abonentovi dostane zvláštní směsi výuky, tipů, jak si počínat během zkoušek a jak se vyhnout hrubým chybám. Lam je zkrátka ideálním představitelem nového hongkongského fenoménu – říká se mu „královský tutor“.

Studenti v Hongkongu protestují proti čínské propagandě ve výuce|foto: ČTK/AP,ČTK

Ve Zvláštní správní oblasti Čínské lidové republiky, jak se Hongkong oficiálně jmenuje, stačí pobýt krátce, a tohoto jevu si nelze nevšimnout. Billboardy propagující tutory jsou na mrakodrapech, na autobusech i lodích. Slibují výjimečné výsledky při skládání takzvaného Hongkongského diplomu druhého vzdělávacího stupně, což je ekvivalent české maturity. „Evropany na tomto fenoménu nejvíce znervózňuje kombinace pedagogického věhlasu a statusu popové hvězdy – jakoby se Mr Chips zkřížil s Justinem Bieberem,“ poznamenává týdeník.

Vznik tutorských škol, v nichž dnes tyto celebrity předávají své znalosti naráz tisícům ustrašených posluchačů, podle Sunday Timesů přímo souvisí s až drasticky soutěživým školstvím v Hongkongu. Zkoušky jsou nesmírně náročné. A jde o hodně. V nich se rozhodne, kdo z každoročně zhruba 80 tisíc abiturientů obsadí 17 tisíc volných míst na univerzitách. Lama si studenti a studentky vybírají nejen pro jeho imponující zevnějšek; především všichni vědí, že v roce 2012 jeho absolventi slavili nadprůměrné úspěchy. Když loňské výsledky vyšly v novinách, Lamovy třídy byly rázem nabité k prasknutí. Dnes učí sedm dní v týdnu na 13 místech. Jeho tvář přenášejí pro celou megatřídu obří obrazovky, aby jej mohli dobře vidět i to, kdo sedí zcela vzadu.

Lam je sice nejnovější z „královských tutorů“, ale za svůj úspěch vděčí svému předchůdci jménem Richard Eng. Ten sice vyhlíží neuvěřitelně mladistvě, ale je mu už devětačtyřicet. Řídí lamborghini, obléká se značkově a jeho životní styl ničím nepřipomíná kantora. Vyrůstal s rodiči a dvěma dalšími bratry v skromném dvoupokojovém bytě. Tutorem se stal v roce 1989 po masakru na Náměstí nebeského klidu. Opustil tehdy svou profesi v turistickém ruchu, protože se zdálo, že s cestováním bude v Číně nadlouho konec. Byl velmi bystrý a došlo mu, kolik peněz by mohl vydělat na takzvaných „tygřích rodičích“, jak se v Hongkongu přezdívá nejambicióznějším otcům a matkám. Coby podnikatelský génius začal obratně mísit pedagogickou nabídku s teenagerskou kulturou. Mimořádný důraz kladl na reklamu a perfektní oblékání.

„Pokud navštívíte školu Tuen Mun, jedno ze třinácti Lamových výukových míst, získáte dojem, že sedíte v místnosti ze Star Treku, v níž byly tradiční lidské činnosti známé celá tisíciletí – sex, boj či nakupování – nahrazeny jedinou: vzděláváním,“ píše reportér Sunday Times. Podoba školy byla podle něj reálně okopírována podle hypermoderního nákupního centra – ostatně s vzděláním se tam také obchoduje. A královsky. Učí se tam matematika, kreslení, angličtina, čínština, hudebka, ale i další, záhadněji znějící předměty – dodatečné vzdělávání, trvalé vzdělávání, dětské sny, genialita, společenské skoky a další záhadné dovednosti. Třídy jsou narvané, a samými špičkovými žáky. Patnáctiletá Sofie je výtečná pianistka a šampionka Hongkongu ve Scrabble. Prý si chce hlavně vylepšit angličtinu. To vše za těžké peníze, a jako dodatek k běžné školní docházce. Nadšení studentů by se dalo krájet – tak pozitivní atmosféra prý ve školách panuje.

Učení (ilustrační foto)|foto: Free Digital Photos

Ale ti, kteří vidí do zákulisí, jsou k hongkongskému systému velmi kritičtí. „Říkáme tomu továrna na výrobu zoufalých lúzrů,“ prozrazuje Eng. „Osmdesát procent těchto nadšenců skončí před branami univerzit,“ dodává. Svou vlastní dceru raději poslal do mezinárodní školy, aby ji uchránil dravé atmosféry soutěživosti, na níž on sám vydělal své miliony. Závody v „akademickém zbrojení“, jak hongkongskému systému říká reportér Sunday Times, v posledku nejsou od evropského školství až tak vzdálené. „Pokud někdo nemá bohaté rodiče s univerzitním vzděláním, kteří jej budou tlačit nahoru, nemá šanci. Je to systém stvořený pro pár vyvolených,“ říká Eng ve svém luxusním bytě s bazénem, který se nachází na střeše jednoho z mrakodrapů. Odtamtud Eng vidí i dnes na šedivé sídliště, kde vyrůstal. Na otázku, zda by dnes mohl zopakovat svůj fenomenální úspěch na poli edukační sociální mobility, odpovídá upřímně: „Šlo by to hodně ztěžka“.

Podle Sunday Times je na stereotypu hongkongského studenta hodně pravdy. Opravdu jsou zde matematičtí géniové ovládající skvěle piáno, kteří vstávají v šest ráno, aby si před školou propočítávali Einsteinovy rovnice. Jenomže hnacím motorem jejich života není intelektuální potenciál a zvídavost, nýbrž ambice a strach ze společenského neúspěchu. „V ulicích Hongkongu je daleko více nešťastníků a nešťastnic, kteří se vzdor skvělé průpravě vůbec nedostali na vysoké školy, než oněch vyhlášených akademických hvězd,“ končí britský nedělník.

Je možné naučit se odvaze?

Autorka nového anglického bestselleru Společnost ustrašených Polly Morlandová v deníku Times píše o tom, jak se připravit na zvládání nejnepříjemnějších situací. „V roce 1942 se v deníku New York Times objevil podivný inzerát,“ píše list. Pianista Bernard Gabriel vyzval k návštěvě svého bytu na Manhattanu všechny hudebníky, trpící přílišnou trémou před vystoupením. Za malý poplatek dostali drobné občerstvení, a především mohli v průběhu vlastního vystoupení zakoušet otevřenou a brutální kritiku kolegů. Gabriel, který sám trémou netrpěl, vymyslel tuto metodu ve snaze pomoci ustrašeným, aby překonali obavy ze selhání na pódiu. A tak, zatímco jeden nervózní umělec hrál, ostatní pískali, bouchali dveřmi a pokřikovali na něj urážky. „Nejpodivnější na tom je, že tato terapie zabírala,“ píše Morlandová. Jedna z klavíristek po absolvování Gabrielova kurzu prohlásila, že teď by dokázala bezchybně zahrát i mezi bucharem a kovadlinou v plném provozu.

Gabrielova skupina si dala název Společnost ustrašených duší, který si do titulu své knihy vypůjčila i autorka. Ve své studii se snaží nalézt odpověď na klíčovou otázku – jak se stát odvážným v naší úzkostné době? Jsme snad ustrašenější než byly předchozí generace? Když uvážíme, čím musely projít válečné ročníky, rozhodně to tak vypadá. Jenomže i dnes existují výjimky. Morlandová vyzpovídala požárníky, vojáky z Afghánistánu i záchranáře, kteří sestupovali po zemětřeseních do trosek, aby z nich vytáhli přeživší. Každý z nich musel zvládnout větší nebezpečí, než většina z nás zakusí za celý život. Autorka vyzpovídala i francouzského provazochodce Didiera Pasquetta, který odmítá bezpečnostní pás, protože by se prý necítil na laně tak svobodný. Strach z výšky prý překonává tím, že si úporně navozuje představu, že lano visí jen pár decimetrů nad zemí.

Provazochodec je ovšem výjimkou. Autorku zajímá zejména statečnost, která má mravní rozměr, a hlavně – které se lze naučit, tak jak to dokázal pianista Gabriel. Klasickým příkladem jsou vojáci z Afghánistánu. Ti procházejí před nasazením speciálním výcvikem, při něm jsou systematicky vystaveni zvuku detonací v bezprostřední blízkosti, jako by jim bomba vybuchla pod vozidlem. „Nevěřili byste, ale dá se na to zvyknout. Kdybych to nezažil dopředu, v okamžiku, kdy na nás začali bojovníci Talibanu poprvé pálit, bych úplně ztratil hlavu. Takhle jsem mechanicky zalehl a střelbu opětoval, i když mi prostřelili rameno,“ vzpomíná jeden voják.

Strach - ilustrační foto|foto: Fotobanka stock.xchng

Podobně chladnokrevně si počínal i černošský aktivista Bernard Lafayette, kterého v roce 1960 v kavárně napadla skupina rasistických taxikářů. Když ho nakonec zkopaného nechali být, Lafayette se zvedl, oprášil si otisk boty z tváře a s ledovým klidem řekl: „Pokud jste skončili, gentlemani, rád bych si dopil své kafe!“ „Na první pohled to vypadá, že měl zcela nadpřirozené schopnosti sebeovládání,“ míní Timesy. Jenomže pravda je taková, že v týdnech před útokem aktivista absolvoval speciální výcvik, jak se zachovat nenásilně ve vysoce stresové situaci ohrožení. „Podobné situace jsme si mnohokrát přehrávali. Měl jsem scénář, znal svou roli, a tak jsem nebyl překvapen,“ vypověděl později.

Odvaha podle autorky souvisí se schopností zvládnout v klíčovém okamžiku vlastní smrtelnost. Spisovatel Chesterton kdysi řekl, že statečnost je protimluv, protože touha žít na sebe musí na chvíli vzít podobu připravenosti zemřít. Přesně takto uvažovala v roce 2000 jedna Mexičanka na odlehlé samotě, která sama sobě provedla císařský řez. Obrátila do sebe sklenici tvrdého alkoholu a pak začala řezat – přes kůži, tuk, svaly, napříč celým břichem. Ačkoli si způsobila rozsáhlé poranění břišní dutiny, ona i novorozeně přežily. „A tak nám Společnost ustrašených, která všechny tyto případy eviduje, dává velkou naději,“ píší závěrem Timesy. Ačkoli většina z nás nemusí jít do války či provádět sami na sobě operaci, odvážné jednání není výsadou superhrdinů. S trochou správné pomoci, jak to zažili ztrémovaní pianisté na Manhattanu, můžeme překonat strach všichni,“ píší závěrem Timesy.

Největší záhada visutých zahrad v Babylóně? Stály v Ninive

Visuté zahrady Semiramidiny v Babylónu patří ke známým sedmi divům světa. Historička Stephanie Dalleyová z Oxfordského ústavu orientalistiky však nyní přišla s hypotézou, že architektonický skvost neměl s Babylónem nic společného – nacházel se 480 kilometrů severněji ve starověkém Ninive. „Dalleyová po dvacetiletém výzkumu dospěla k závěru, že stavitelem nebyl babylonský Nabú-kudurri-usur, známý v českém překladu jako Nebúkadnezar, nýbrž asyrský král Sancheríb,“ píše list Independent.

Historička hypotézu publikovala poprvé v roce 1992, ale trvalo jí další dvě dekády, než shromáždila dostatek důkazů. Své závěry shrnuje v knize, které koncem května vyjde v nakladatelství Oxford University Press. Opírá je mimo jiné o zjištění, že Asyřané po dobytí Babylónu v roce 689 před naším letopočtem přejmenovali Ninive na Nový Babylón. Dalleyová to zjistila z asyrských textů, z nichž vyplynulo, že Sancheríb přejmenoval všechny brány Ninive podle Babylónu, respektive podle babylonských božstev.

Visuté zahrady královny Semiramis, v pozadí Babylonská věž, obraze 16. století|foto: Public domain, Maerten van Heemskerck

Zprávy o visutých zahradách zaznamenali historikové Alexandra Makedonského ještě před bitvou u Gaugamél, v níž na hlavu porazil Peršany. Jenže z dostupných pramenů je známo, že Alexandr tehdy tábořil nedaleko Ninive u obřího akvaduktu, který zřejmě zavlažoval zahrady. Podle Dalleyové se při jejím výzkumu podařilo vůbec poprvé dokázat, že zahrady skutečně existovaly. Byly postaveny okolo roku 700 před naším letopočtem, na pětadvacet metrů vysokém umělém pahorku, které obíhaly kruhové terasy. Dole se nacházel velký rybník, kam stékala voda ze zavlažovacího systému. Zahrada byla dlouhá 120 metrů a spotřebovávala 35 tisíc litrů, dopravovaných ze vzdálenosti téměř 90 kilometrů. Do nejvyšších pater vodu dopravovaly šroubové pumpy.

Asyrský král Sancheríb byl podobně agresivní vladař jako Nebúkadnezar. Oba byli extrémně krutí a vyhlášení ničením chrámů. Nebúkadnezar rozvrátil Šalomounův chrám v Jeruzalémě, Sancheríb zase zničil všechny babylonské svatostánky, čímž vyděsil celou tehdejší mezopotamskou civilizaci.