Řecké imigranty zasáhly politické procesy. Slibovali jim, že se vrátí domů, říká historik

Řekové se stali se oběťmi politicky vykonstruovaných soudních procesů, typických právě pro 50. léta. Události, včetně soudních procesů, probíhaly v přísném utajení a nevědí o nich dnes ani potomci tehdy vězněných Řeků.  

Porážka komunistů

Řecko prožívalo těžká léta, která souvisela nejen s 2. světovou válkou, jak vysvětluje host pořadu historik Milan Bárta:

Čtěte také

Jak se dostali Řekové do Česka. Příběh jejich komunity začal po druhé světové válce

„Před válkou bylo Řecko královstvím, v průběhu nacistické okupace zde zesílil vliv levicového odboje a do jeho čela se dostala Komunistická strana Řecka. Další střety pak vedly až k občanské válce, ve které byli řečtí komunisté poraženi.“ 

Z Řecka poté odchází kolem sta tisíc emigrantů. Více než desetina směřovala do Československa, kde získali politický azyl. Zde byli umístěni nejprve do karanténních táborů, poté v utajení stěhováni do pohraničních oblastí na severu Moravy a východě Čech, kde byly opuštěné domy po odsunutých Němcích.  

Zřejmě to považovali pouze za přechodné období, nadále byli řeckými občany a podle historika byli neustále přesvědčováni řeckou komunistickou stranou, že oni doma zvítězí a poté se všichni vrátí domů.  

Politické procesy

Někteří ovšem čekat nechtěli a chtěli se vrátit hned. Začali spolupracovat s řeckým konzulem, který jim měl být nápomocen. Komunistický stát zareagoval po svém: více než 80 Řeků bylo zatčeno, posléze obžalováno a proběhlo celkem 12 soudních procesů. Nejtěžší rozsudek byl 15 let vězení. Jejich údajné provinění zahrnovalo konstrukci, ve které byla stěžejní role řeckého vyslanectví.

Čtěte také

Příběhy československé rozvědky: únosy, popravy a zpravodajské hry pod dohledem KGB

„To pro tehdejší režim představovalo výzvědné centrum napojené na západní státy a dotyční byli obviněni, že v rámci rozvratnické organizace prováděli špionáž,“ říká Bárta a dodává: „Byla to paranoia, kterou měli komunisté vůči všem státům nesocialistického bloku.“ 

Rozsudkům předcházelo věznění a řada výslechů, kterým ale nerozuměli, protože většina z nich česky neuměla. Otázkou tedy je, co skutečně vypovídali a co byla manipulace. „Na počátku Řekové vše popírali, nakonec ale vypovídali tak, jak vyšetřovatelé chtěli,“ vysvětluje historik Bárta.

Tehdejším hlavním vyšetřovatelem byl neblaze proslulý Milan Moučka. „Takže je velmi pravděpodobné, že vůči Řekům bylo použito jak fyzické, tak psychické násilí a jeden z nich se pokusil o sebevraždu,“ dodává.

Zajatci nejsou

Pro vnější svět se dotyční jednoduše ztratili, nikdo o nich nic nevěděl. Samo Řecko zaslalo komunistickému Československu řadu protestních nót, a poté se do pátrání po zmizelých zapojila také Organizace spojených národů. Výsledná odpověď Československa byla jednoduchá: žádní zajatci zde nejsou. 

Čtěte také

Vietnamské srdce, český domov. Jak se žije „českým“ Vietnamcům a kam je srdce táhne?

Po třech letech se první uvěznění dostali na svobodu a začali si stěžovat. Přezkoumáním byla pověřena Inspekce ministerstva vnitra a ta zjistila, že dotyčným nebyla prokázána žádná činnost směřující proti ČSR a byli pouze v kontaktu s řeckým vyslanectvím.

Celá záležitost se měla řešit politicky komunistickými funkcionáři a posléze se řada vězněných mohla vrátit domů do Řecka. Někteří však ve vězeních zůstali a propuštěni byli až roku 1960 v rámci prezidentské amnestie.   

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy – zda se řečtí imigranti nestali vězni komunistického Československa – host pořadu historik Milan Bárta odpovídá:

„Zcela jasně se vězni komunistického režimu stali. Bylo jim slibováno, že půjdou do svobodné země, budou se mít dobře a brzy se vrátí domů do Řecka. Když zjistili, že tomu tak není, tak chtěli odjet bez povolení. To jim ovšem z poltických důvodů umožněno nebylo, protože se komunistický režim obával mezinárodního skandálu. Tak byli Řekové zatčeni a vězněni.“