Ratifikace by měla pokračovat, jde o to, jak

Současná diskuse o další postupu České republiky v otázce další ratifikace evropské ústavní smlouvy je toho dokladem. Koaliční vláda i opozice jsou v názoru na další postup, po odmítnutí evropské Ústavy ve dvou zemích Evropské unie, rozděleni diametrálně. Obě strany mají své argumenty a oba argumenty je možné uznat za relevantní. Na straně koalice je jasný závazek České republiky, že učiní rozhodnutí, zda-li bude smlouvu ratifikovat nebo ne.

K tomu se Česká republika zavázala podpisem této smlouvy, ať se to někomu líbí nebo ne. Jak to učiní, o tom si musí rozhodnout sama a zatím to pohříchu právě díky nedohodě neučinila. Měla by tak zřejmě učinit i kvůli potvrzení své suverenity. Je podivné, že zastánci přerušení procesu ratifikace, v podstatě uznávají, že vůle České republiky neprojeví jejím vlastním rozhodnutím, ale hlasováním voličů ve dvou úplně jiných státech. Česká republiky by také měla říci k evropské ústavní smlouvě své jednoznačné slovo. Ano nebo ne.

Každá mince má ale dvě strany a tak tomu je i v tomto případě. Na straně druhé je opozice, nejhlasitější ODS, která v tuto chvíli vyzývá vládu, aby seznámila poslance se svou představou o dalším osudu evropské Ústavy a zároveň projevila svou vlastní opoziční představu v tom, že vyzvala vládu, aby zastavila přípravy na ratifikaci a peníze určené na hlasování a propagační kampaň věnovala na potřebnější věci. Vláda ale zatím udělila svému předsedovi na nadcházejícím summitu Evropské unie ten mandát, že má navrhnout prodloužení ratifikace o dva roky.

Gesto ODS by jistě mohlo získat širokou podporu veřejnosti, když uvážíme, že náklady na ratifikaci by nebyly malé. Vláda počítá s dvěma sty miliony a pokud by chtěla uspořádat referendum, to by přišlo nejméně na miliardu, případně o něco méně, kdyby se konalo v rámci voleb do Poslanecké sněmovny. Ušetřit tyto prostředky je lákavé.

A na stranu ODS přicházejí také docela logické argumenty. Voliči ve Francii i Nizozemsku řekli evropské Ústavě velmi rozhodné ne, tak rozhodné, že si skoro není možné představit, že by na tom i dva roky navíc něco mohly výrazně pozměnit. Navíc Evropská unie se teď bude muset nejprve dohodnout, jaký bude další postup. Pokračování v ratifikace, byť je to logické, je pouze jeden z možných postupů. V této situace spouštět propagační kampaň k dokumentu je tedy předčasné. A referendum by možná bylo úplně zbytečné, je příliš nákladné a nejspíš by skončilo fiaskem, nikoli co do výsledku, ale hlavně co do účasti.

Hlasovat v referendu o něčem, co dva státy odmítly, není příliš motivující a jestliže poměr pro a proti byl dříve vyrovnán, nyní se přiklání podle průzkumů v České republice na stranu odpůrců Ústavy. Co je ale ještě důležitější, velkému procentu občanů je dokument zcela lhostejný a není velká ochota k referendu vůbec přijít.

Byť demokratičtí politikové by se neměli za každou cenu řídit průzkumy veřejného mínění, lhostejnost k dokumentu by v úvahu brát měli. K čemu takové referendum, o které občané neprojevují zájem a které může skončit minimální účastí?

Politický aspekt referenda je také v tom, že se ho v současné konstelaci už ani nepodaří prosadit. Jestliže je opozice proti, ODS jednoznačně, KSČM o něco mírněji, a k jeho uskutečnění je třeba dle platné Ústavy ústavního zákona, vyžadujícího třípětinovou většinu v obou komorách Parlamentu, všech poslanců a přítomných senátorů, pak to z parlamentní aritmetiky jednoznačně vychází. I kdyby koalice ho prosadila v Poslanecké sněmovně, neprojde v Senátu.

ODS tedy v zásadě správně vzkazuje vládě, že v této otázce se stěží může opírat o svou nadpoloviční většinu v Poslanecké sněmovně. ODS totiž dokonce ústy svého předsedy vzkázala, že už ani nebude podporovat návrh svého vlastního senátního klubu o jednorázovém referendu.

Jak tedy za této situace dál? Naskýtá se pouze jedna možnost. Pokud není možné díky politické konstelaci vyvolat referendum a nebylo by to ani účelné, pak nezbývá než vrátit se k ratifikačnímu procesu v Parlamentu. Pokud totiž Evropská unie přijme rozhodnutí, že se v ratifikačním procesu bude pokračovat, protože to smlouva předpokládá a ukládá, i Česká republika musí své slovo říci. Nechť ho tedy řekne v Parlamentu. Bude to rozumnější a levnější.

Ale jak to asi dopadne? Pokud opozice zachová odmítavý postoj ke smlouvě jako takové, bude odmítnuta. Podle právních analýz je třeba ji totiž také jako ústavní dokument přijímat ústavní většinou. Česká republika se tak zařadí k zemím, které Ústavu odmítnou.

Bude to pro dokument nepříjemné, ale bude to standardní a řekněme nezbabělé. A pak bude Evropská unie muset přemýšlet, co udělat s dokumentem a jak se domluvit se zeměmi, které ho odmítly, k nimž zřejmě dříve nebo později, alespoň když budeme vycházet z předcházejícího, Česká republika brzy přibude.

Bude to domluva složitá, ale co je v politice jednoduché. Takový je bohužel její standard.