Rakouský parlament projednával přijetí zvláštní deklarace k ČR

10. červenec 2002

Středeční čtyřhodinový přímý televizní přenos ze zvláštního zasedání rakouského spolkového sněmu byl pro všechny, kdo ho v Rakousku a okolních státech mohli sledovat, výmluvnou a smutnou demonstrací stále častěji opakovaného konstatování: ve vztazích mezi sousedními státy, ČR a Rakouskem nepanuje soulad.

Stav, kdy spolu vlády či politické skupiny sousedních zemí v něčem nesouhlasí je normální. To, co je v česko-rakouských vztazích tak nenormální je fakt, že se o sporných otázkách nejedná a pokud se jedná, nic to neznamená. Názor druhé strany jako by už přestal být důležitý.

To, co důležité je, je využití domnělého i skutečného nesouhlasu k vytloukání vnitropolitického kapitálu. Spolkový sněm projednával ve středu výsledky lednového podpisového referenda, ve kterém se 915.000 Rakušanů vyslovilo pro vetování vstupu ČR do EU v případě, že neuzavře jadernou elektrárnu Temelín. Ten leží zhruba 60 km od rakouských hranic, tedy v podstatně větší vzdálenosti, než řada jiných jaderných elektráren v zemích s Rakouskem sousedících, ale naprostá většina rakouské politické a mediální scény Temelín považuje za nebezpečnou a z ekonomického pohledu zbytečnou elektrárnu. To je samozřejmě nutné vnímat jako legitimní názor do diskuse, zvláště když přichází ze země, která jednak bude naším bezprostředním sousedem po mnoho dalších století a která také už brzy bude spolurozhodovat o přijetí ČR do EU. Ona diskuse ovšem nikdy neproběhla.

Vláda Miloše Zemana nestála o to dlouhodobě prezentovat svoje stanoviska rakouské veřejnosti a rakouská vláda neudělala nic pro to, aby české stanovisko mohlo v Rakousku zaznít. V době lednového podpisového referenda proto nikoho nenapadlo, že neslyšet názor druhé strany je ze zásady špatné a nedemokratické. Z Temelína a z ČR se postupně v Rakousku stal vnitropolitický strašák. S přispěním provokativních slovních exhibicí Joerga Haidera a Miloše Zemana se tento dojem jenom prohloubil a přenesl i na českou stranu. Po znovuobjevení dalšího sporného tématu tzv. Benešových dekretů se tento styl "o vás bez vás" stal společným motem politické nekulturnosti česko-rakouských vztahů. Ani jedno zasedání zvláštní komise a později i výboru rakouského spolkového sněmu nepovažovalo za nutné přizvat k diskusím o jaderné elektrárně na území sousedního státu několik tamních expertů k prezentaci jejich důvodů a argumentů, " o vás bez vás".

Stejně se zachovala česká sněmovna, když bez jakýchkoli jednání a konzultací přijala jednostrannou deklaraci k dekretu. Průběh a závěr středečního jednání rakouského spolkového sněmu vlastně nejsou podstatné. Přes podepsané mezivládní dohody, jejichž uzavření musela napomoci až EU má rakouská vláda od parlamentu za úkol jednat od začátku o možnosti uzavření Temelína. Strana svobodných vyhrožuje vetováním vstupu ČR do unie, pokud se nezbaví zátěže poválečných dekretů, atd.

Důležité je pokračování oné podivuhodné metody jednání "o vás bez vás". Bylo by nebezpečné, kdyby většina v nové české vládě a parlamentu bez ohledu na podstatu argumentů středeční vzkaz z Vídně vnímala jenom jako provokaci a ultimatum. Naznačil to bezděky a neúmyslně i nově designovaný český ministr zahraničí Cyril Svoboda, když v ranním Morgenjournalu rakouské televize ORF na dotaz novinářky odvětil, že není o čem jednat. Zřejmě netušil, že hned několik řečníků v parlamentní rozpravě o několik málo hodin později jeho slova označí jako provokaci a ultimatum. Verbální přestřelky přes hranice ještě nikdy žádný problém nevyřešily.

Na obou stranách, jak vidět, stále převažuje schopnost neslyšet, která může oběma zemím připravit velmi horký a nebezpečný politický podzim.

rse@rozhlas.cz

autor: Jan Urban
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.