Rakousko nezapomíná na své oběti stalinského teroru
Dnes před 54. lety zemřel Josif Džugašvili-Stalin. Při této příležitosti byla ve Vídni zveřejněna dokumentace, ze které vyplývá, že v posledních letech jeho života mezi léty 1950 až 53 byly v sovětské okupační zóně Rakouska zatčeny stovky občanů.
Osmdesát šest z nich bylo kvůli údajné špionáži proti SSSR v tajných procesech odsouzeno k smrti, deportováno do Moskvy a tam zastřeleno. Na základě projektu ruské organizace Memoriál a Institutu poválečných důsledků ve Štýrském Hradci má ještě tento rok vyjít pamětní kniha, která přinese osudy těchto obětí.
Většina pozůstalých po těchto obětech se teprve nyní dozvěděla, co se stalo s jejich blízkými, kteří beze stopy zmizeli. Jako příklad se uvádí osud Emila Dallapozzy, který se 11.června 1951 nevrátil do svého domova a jeho ostatky, jak se nyní zjistilo, skončily v masovém hrobě na moskevském hřbitově Donskoje. Dvacetišestiletý Dallapoza byl malířem pokojů a natěračem, který se snažil sehnat peníze na svou svatbu a nechal se proto krátkodobě naverbovat jako informátor francouzské tajné služby. Aniž by si uvědomoval nebezpečnost takového počínání, byl zatčen u sovětské vojenské posádky nedaleko Svatého Hypollitu, poté co si zaznamenal bezvýznamná čísla dvou vozidel a snažil se posbírat ruské letáky. Pak se ještě na nádraží snažil zjistit, jaké zboží se překládá do vagónů. Zde byl sovětskými orgány zadržen a již 25.srpna postaven před sovětský vojenský tribunál v Badenu a na základě smutně proslulého článku 58-6 trestního zákoníka odsouzen k smrti. Dallapozza se ještě obrátil na presidium Nejvyššího sovětu s žádostí o milost, ale ta byla koncem září zamítnuta a poté byl zřejmě převezen do Moskvy. Zde 10.listopadu byl v moskevské butyrské věznici zastřelen ranou do týla. Začátkem šedesátých let se snažila jeho sestra zjistit něco o jeho osudu, ale obdržela pouze dopis s konstatováním, že její bratr již nežije a že nemá smysl dále pátrat.
Obdobně jako v Německu, tak i v Rakousku se tehdejší americká tajná služba CIC snažila získat informátory a jen takové podezření u sovětských orgánů mělo pro ně tragické následky, i když jejich hlášení byla většinou bezcenná. To se stalo i v případě 42 leté vdovy Isabbely Maria Ledererové ze Štýrského Hradce, která se starala o tři nezletilé děti. Byla zadržena při rozšiřování protisovětských letáků běloruského "Národního dělnického kruhu", který byl sponzorován americkou tajnou službou. Naverbována byla svým bratrem Richardem Ernstem, který podporoval tuto činnost ze svého přesvědčení bývalého důstojníka SS a jistým nezaměstnaným Rolfem Raveneggem, který byl ve finanční tísni. Ten pak byl s Ledererovou po jejím zatčení sovětskými orgány odsouzen k trestu smrti a spolu s ní 9.října 1952 zastřelen. Její bratr, který jako agent CIC nesl hlavní odpovědnost, nebyl sovětskými tajnými službami nikdy zadržen.
Nyní zveřejněné osudy se však týkají pouze zlomku obětí stalinské éry. Po skončení války v roce 1945 byl zadržen na rakouském území velký počet tzv. "nepřátel sovětského režimu", kteří byli odsouzeni k nejvyšším trestům. Polovina z 2200 civilistů, kteří byli v letech 1945 až do roku 1955 zatčeni, bylo 15O odsouzeno k smrti a pouhé desetině byl trest zmírněn na dlouholeté věznění. V letech 1947 až 50 Stalin nechal trest smrti pozastavit, ale sílící studenou válkou zdůvodnil jeho opětné zavedení. Rakušané však byli postiženi stalinským terorem již před druhou světovou válku v době velkých čistek. Řada sociálních demokratů a komunistů hledala v Sovětském svazu azyl po nastolení Dollfusova režimu, který rozpoutal v roce 1934 občanskou válku. Tak se dostali do Stalinovy mlýnice, kterou během třicátých letech rozpoutal a která přechodně skončila v listopadu 1938. Sedmdesát procent rakouských azylantů skončilo v gulazích jako "špioni" s dlouholetými tresty. Všechny zahraniční komunisty považoval Stalin za špiony, což prohlásil představiteli Kominterny Dimitrovovi slovy: "V Kominterně všichni pracujíruku v ruce s nepřítelem". Dokumentován byl osud více než čtyř set rakouských sociálních demokratů, kvalifikovaných dělníků a komunistických funkcionářů, kteří byli do roku 1939 v Sovětském svazu zatčeni a polovina z nich zřejmě zavražděna. Po uzavření německo-sovětského paktu bylo 120 Rakušanů vydáno zpět hitlerovským úřadům, které je poslaly do koncentračních táborů. Situace se nezměnila ani po vypuknutí války v roce 1941, kdy byly urychleně povražděny tisíce politických vězňů, mezi nimi i významný rakouský komunistický funkcionář Franz Faustmann.
Je ironií dějin, že jednou z mála zemí mimo Rusko, ve kterých Stalin delší dobu pobýval, bylo Rakousko-Uhersko, kam před 95 lety zavítal, aby se vyhnul zatčení carskou policií. V polovině února 1913 se ubytoval ve Vídni s cílem být ve styku s Leninem, který byl v exilu. Po několikaměsíčním pobytu v hlavním městě monarchie se vrátil do Petrohradu, odkud putoval do vyhnanství. Na domě, kde ve Vídni žil, je dodnes umístěna pamětní deska.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.