Rakousko hledá způsob, jak se postarat o nové uprchlíky

Rakousko patří v rámci Evropské unie k nejatraktivnějším zemím pro žadatele o azyl. Současné světové humanitární krize ukazují systém rakouské péče o uprchlíky ve špatném světle. Média pravidelně informují o tom, co kde nefunguje, a která z rakouských obcí si na uprchlíky stěžuje.

Přistěhovalectví se stalo tématem rakouských pravicových populistů. Přes všechny problémy Rakušané neztratili svůj základní instinkt z minulosti, tedy že lidem v nouzi se má pomáhat. Kam se posunul rakouský azylový systém od doby, kdy pomáhal Čechům na útěku před komunistickým režimem?

Městečko Deutschkreutz na samém východě Rakouska. Maďarská hranice je na dohled. Pro někoho konec světa, pro 20 stálých obyvatel malého penzionu šance na nový začátek.

Arménská uprchlice Layla je tu přes dva roky a ubytování si moc chválí. Nic lepšího se jí prý nemohlo stát. Pokud rakouské úřady schválí její žádost o azyl, chce zůstat tady na venkově a stát se pečovatelkou.

Laylina perfektní němčina ukazuje, jak velký pokrok jsou uprchlíci za krátký čas schopní udělat, když se jim někdo věnuje. Tak jako manželé Poschovi, kteří penzion v Deutschkreutzu vedou, a pro které jsou uprchlíci z exotických zemí skoro jako rodina. Pan Posch vysvětluje, proč se před sedmi lety rozhodli namísto turistů ubytovat běžence.

V části domu Poschových tehdy bydleli vojáci. Vojenská mise v pohraničí skončila a pokoje zůstaly prázdné. Protože rakouské zákony umožňují, aby soukromníci ubytovávali uprchlíky, manželé Poschovi to zkusili. Za to, že přijali několik běženců, jim stát začal vyplácet paušální příspěvěk na uprchlíky, na osobu a den to aktuálně dělá v průměru 19 eur, tedy něco přes 500 korun.

Další uprchlice Sakina, která bydlí v penzionu, chválí, jak je tu prý všechno skvělé, pan i paní domácí a taky ubytování. V jiných penzionech, kde Sakina bydlela předtím, to bylo horší, majitelé se chovali nepřátelsky a k lékaři musela jít hodinu pěšky. U Poschových je to jiná káva.

V 16. vídeňském obvodu Ottakring žije nadprůměrně lidí s jiným než rakouským původem a podobné rozložení platí i pro zdejší podnikatele. Starosta Ottakringu Franz Prokop (na snímku) chce, aby si tu lidé pobyt užívali|foto: Daniela Vrbová

Uprchlíci jsou očividně šťastní, že se k nim na rakouském venkově někdo chová vstřícně. A výjimečnost penzionu manželů Poschových potvrzují i nezávislé instituce.

Gerlinde Grohotolsky vede sdružení Bleiberecht, které se zasazuje o práva uprchlíků v Rakousku. Ta pověst Poschových potvrzuje. Něco podobného se po celém Rakousku hledá těžko, vysoký standard ubytování a zároveň lidský a férový přístup k uprchlíkům. I proto podle paní Grohotolsky dostal penzion manželů Poschových cenu za skvělou práci.

Rakousko umožňuje už deset let privátním majitelům penzionů ubytovávat uprchlíky. Penziony na venkově si tím kompenzují výpadky příjmů z turismu, a stát, tedy rakouské spolkové země, mají jistotu, že je o uprchlíky postaráno.

Ani tenhle model není ideální. Pokazit to může majitel penzionu, který chce na uprchlících rýžovat a celkem ho nezajímají jejich pohnuté osudy. Kvalita ubytování je mizerná, podmínky nedůstojné. Ideální sousto pro média. Ve špatných zprávách se ztrácejí ty dobré. To, že se Rakousko potýká s výjimečným nárůstem počtu uprchlíků, každopádně potvrzují i úřady.

Karl Heinz Grundböck je mluvčí ministerstva vnitra ve Vídni. „Do června byla situace celkem stabilní, pak počet žádostí o azyl začal strmě stoupat, momentálně se pohybuje někde pod třemi tisíci měsíčně. Je to nejvíc za posledních deset let. Nejvíc žádostí o azyl je ze Sýrie. Jejich počet narostl od loňska o 330 procent.“

Je to nejvíc za poslední desetiletí, když ale spočítáme, kolik žadatelů o azyl připadá na každého z osmi a půl milionu Rakušanů, výsledné číslo není dramatické. Vychází nám 1 žadatel o azyl na 266 obyvatel. Problém je v tom, že se na ubytování uprchlíků podílí malá část rakouských obcí, asi pětina. Zbytek uprchlíky nepřijímá.

Některé rakouské vesnice nemají s uprchlíky problém a místní s nimi dobře vycházejí. Jinde se starostové naopak exotických sousedů bojí. Starosta Spitalu Reinhard Reisinger popisuje nezvyklý telefonát ze začátku září. „Zavolal mi někdo z ministerstva vnitra a oznámil, že si ministerstvo pronajalo na 15 let největší hotel v naší obci a nastěhuje do něj uprchlíky. Hned následující den. Postavili nás před hotovou věc.“

Vesnice Spital am Semmering|foto: Vojtěch Berger

Pronajatý hotel má kapacitu 250 lůžek a malá obec není schopná tak velký počet uprchlíků vstřebat, proto jsou místní na ministerstvo naštvaní. V jiných regionech Rakouska skončili uprchlíci přechodně v policejních tělocvičnách, a ve Vídni získali útočiště v bývalé budově univerzity.

Taky ve Spitalu platí, že méně je někdy více. „U nás v obci máme uprchlíky ubytované na dvou místech, po pár desítkách osob. Mluví dobře německy, jejich děti tu chodí do školy, jsou součástí komunity. My jsme si svůj domácí úkol splnili. Teď je řada na dalších vesnicích,“ hovoří starosta Reisinger.

Klíčem k uklidnění situace se zdá být dodržování kvót, aby každá spolková země přijala určený podíl uprchlíků, a aby se na ubytovávání běženců podílelo víc menších obcí. Ve Vídni má každý druhý obyvatel přistěhovalecké kořeny. Vídeň přesto nemá přistěhovalecká ghetta v negativním smyslu. Přistěhovalci jsou relativně rovnoměrně rozmístění v obecních bytech po celém městě.

Existují sice čtvrti jako Ottakring nebo Favoriten, kde žijí velké skupiny Srbů, Chorvatů nebo Turků. O izolovaných částech města, kam se lidé bojí vkročit, nemůže být řeč. Cílem rakouské vlády je trochu téhle rozmanitosti dostat i do každé větší vesnice.

Zkušenosti ukazují, že pokud se uprchlíci po venkově rozmísťují citlivě a v menších skupinách, starousedlíkům nedělá problém přijmout je mezi sebe. A že Rakušané nejsou tak xenofobní, jak se to z volebních úspěchů populistické strany Svobodných může zdát.