Vávra mi řekl, že režiséra Svitáka lidi normálně zlynčovali. Byla to vendeta za celou okupaci, vzpomíná publicista Motl

Ostatně Keith Lowe ve své knize Zdivočelý kontinent píše:

„Když obyvatelé Prahy v posledním týdnu války proti nacistům povstali, dávná nevraživost vůči Němcům přerostla v násilí. Pražané zajaté německé vojáky polévali benzínem a upalovali. Desítkám z nich vyryli do masa hákové kříže. Pak je oběsili na pouličních lampách.“

Jedním z příběhů, který je potvrzením Loweho popisu, je i to, co se stalo filmovému režisérovi Janu Svitákovi.

Publicista Stanislav Motl v pořadu Jak to bylo doopravdy říká: „V Praze 10. května 1945 dav vlekl ulicemi režiséra Jana Svitáka. Přes Národní třídu ke kostelu sv. Martina a tam byl ubit. Den před tím do jeho domu přišel dav – včetně mnohých jeho spolupracovníků – a dovlekl ho do Bartolomějské ulice na policejní stanici. Ráno ho policie vystrčila ven, jen ve spodním prádle, kde ho dav očekával.“

Zajatí němečtí vojáci květen 1945|foto:Východočeské muzeum Pardubice,Český rozhlas

K tomu režisér Otakar Vávra Motlovi řekl: „Byl to lynč se vším všudy. To byla doba, kdy se lidé začnou mstít za celou dobu okupace. A mstí se na čemkoliv, co jim padne pod ruku. Žádná spravedlnost. Žádný soud. To nepřipadá v úvahu. Ta první doba byla taková.“

Otazníky kolem smrti Jana Svitáka jsou otazníky i v současnosti. Údajně měl mít Sviták informace o tom, kdo chodil za nacistů udávat. Těžko říci, do jaké míry to je fáma a do jaké míry to mohla být skutečnost.

Je třeba dodat, že Svitákovo postavení v období protektorátu bylo velmi významné. Působil v různých vedoucích funkcích ve filmovém průmyslu, s nacisty byl v častém kontaktu.

Aby Sviták nepromluvil

V barrandovských ateliérech vznikaly české filmy, „ale byl tady Úřad říšského protektora, který měl odbor, který zprostředkovával těžkou kontrolu, nejen toho, co se natáčelo, ale také toho, co šlo do kin, do distribuce. Ale tehdy natáčená ´lehká témata´ nacistům v podstatě vyhovovala,“ vysvětluje Motl.

Čtěte také

Národní souručenství? Strana, která vznikla po okupaci

Obtížný je pohled na tehdejší události, protože několik let nacistické hrůzovlády se bezpochyby na lidech podepsalo. Bylo nezbytné označit a potrestat viníky, ale jak se dívat na to, co i tehdy bylo zjevně nespravedlivé a nehumánní?

Jak hodnotit jeden z dekretů tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše, který podepsal 27. října 1945? Byl to dekret o národní cti, jímž byla slovy komentáře Ferdinanda Peroutky „zajištěna beztrestnost bezpečnostním orgánům, dopustivším se přehmatů.“

V lednu roku 1946 byla 1. Celostátní konference odborů a i tam se dotyční vrátili k danému tématu a bylo přijato usnesení: „Žádáme, aby vláda a parlament učinily bezodkladné opatření, aby pro revoluční činy a národní očistu nemohl být nikdo, ať z jakýchkoliv důvodů stíhán.“

Jak často se při obtížných tématech z historie, kdy se snažíme nacházet odpovědnost konkrétních lidí, používá rčení „taková byla doba“! Může to být povzdech, může to být třeba i otázka svědomí, či akceptace osobní odpovědnosti, ale také to může být výmluva.

Na lynči se podílela i policie

Toto rčení se objevilo také v souvislosti s příběhem Jana Svitáka. Byl konec jeho života popřením i tehdejších zákonů? Motl je přesvědčen, že „to bezesporu bylo v rozporu se zákonem a na lynči se, podílela i česká policie, protože hodili Svitáka davu. Měli ho třeba soudit a odsoudit, ale lynč je špatným řešením. Několik let jsem hledal jakýkoliv dokument, že byl vinen, ale žádný takový jsem nenašel.“ 

Druhý československý prezident Edvard Beneš|foto:Library of Congress

A jaká je odpověď na otázku pořadu, zda s koncem války nepřišla nespravedlivá vendeta? Motl říká: „Psal jsem o tom v knize Mraky nad Barrandovem. Vždy, když se objevím u kostela sv. Martina, kde Sviták tak potupně zahynul a snažím se vybavit situaci, kdy se lidé stávají samozvanými soudci. Třeba to byl i strach, snaha o vykoupení své vlastní viny. Ale jsem přesvědčený – z toho, co vím – že ten lynč byl organizovaný. Aby Sviták nepromluvil. Takové příběhy se ale neodehrávaly jenom u nás, ale třeba i ve Francii. Po válce bylo nutno si najít obětní beránky a často se hledají právě mezi lidmi známými, a to byl i Jan Sviták.“  

Poslechněte si celý pořad Ivany Chmel Denčevové.