Radnické otazníky nejen kolem romantismu

27. červenec 2011

Konferenční zprávy jsou zvláštním útvarem, který je doménou odborných časopisů a v kterém psavější účastníci konference chtějí přiblížit širší odborné veřejnosti průběh daného konferenčního jednání. I v příštích odstavcích se bude psát o jednom vědeckém setkání, ovšem níže nabízené řádky si nekladou za cíl informovat čtenáře-odborníky, ale naopak laiky. Těm by chtěly zprostředkovat některé dojmy z nedávného setkání historiků a literárních vědců na konferenci v Radnicích, kde se hovořilo o českém romantismu.

Radnice jsou malé městečko ležící na severovýchodním okraji rokycanského okresu. Pro většinu obyvatel České republiky jsou pouhým jménem v autoatlasu či na první pohled bezvýznamnou tečkou na mapě. Podíváme-li se však na pomyslnou historickou mapu českého národa, pak zjistíme, že tato obec měla na počátku 19. století své nezastupitelné místo v procesu takzvaného národního obrození. V této době se Radnice staly střediskem českého kulturního a literárního života. V roce 1806 totiž na místní radnickou faru přichází kněz a národní buditel Antonín Jaroslav Puchmajer. Ten zde pokračuje ve své vlastenecké práci, vydává almanach básní, pracuje na Dobrovského Německo-českém slovníku a především zde roku 1818 zakládá Českou čtenářskou společnost radnickou. Smyslem této společnosti bylo "šířit mateřský jazyk a poznání mezi prostým lidem". Tato čtenářská společnost byla prokazatelně prvním spolkem podobného typu, který byl v tehdejších Čechách úředně povolen.

Na tomto pomyslném obrozeneckém základě se pak před několika lety zrodila tradice interdisciplinárních konferencí k dějinám 19. století s přihlédnutím právě ke zdejšímu regionu. V roce 2000 se zde konala konference věnovaná osobnosti a dílu vlasteneckého kněze Antonína Jaroslava Puchmajera, v roce 2002 se konferenční jednání zaměřilo na podobně významnou osobnost českého obrození, na Vojtěcha Nejedlého. Před dvěma lety, tedy v roce 2004, se tématem dalšího setkání stala obecná problematika divadla doby národního obrození. Poslední zářijový týden letošního roku pak nadešel čas dalšího ročníku této akce.

Ve dnech 25. až 27. září se tak do Radnic opět sjelo několik desítek především historiků a literárních vědců z Prahy, Plzně či Českých Budějovic, aby tentokrát rokovali o českém romantismu. Základem konferenčního jednání měl být mnohostranný a skutečně mezioborový pohled na díla a osobnosti romantiků, na jejich životní osudy v souvislostech dobového literárního a historického dění a v obecné rovině pohled na romantismus jako takový, tedy na romantismus jako pojem, který je nedílnou součástí periodizace nejen evropských, ale i přímo českých dějin 19. století. Takové obecnější tematické vymezení dalo velký prostor pro různé, mnohdy odlišně pojaté referáty, které jen potvrdily problematičnost pojmu romantismus a obtížnost jeho definování, ale jednoduchost a samozřejmost jeho naplňování. Jasně to dokázal ve svém zajímavém příspěvku k vymezení tohoto pojmu českobudějovický literární historik Dalibor Tureček. Ten však zůstal ve své snaze o problematický přístup k pojmu romantismus a k jeho možnému vymezování spíše osamocen. Většina příspěvků se totiž držela konkrétních témat a byla prezentována ve formě hotových výsledků. Ty pak nabízely většinou diskuzi především faktografickou, nikoliv však problémovou.

Tento postřeh však v žádném případě neznamená, že by byla radnická konference nezajímavou přehlídkou faktů o českém romantismu. Naopak je důležité přivítat její interdisciplinární charakter, který skutečně přivedl na jedno místo zástupce několika oborů. Literární vědci tak mohli prezentovat svůj pohled na romantismus před historiky a naopak. Jednotlivé obory by totiž měly sledovat, co se děje v příbuzných vědních oblastech. Řadu prezentovaných referátů lze označit za zajímavé. Vedle zmiňovaného Dalibora Turečka to byl českobudějovický historik Bohumil Jiroušek se svým příspěvkem problematizujícím osobnost Františka Palackého. Z přítomných historiků se v pozitivním světle předvedl i Milan Hlavačka. Ten se dotkl osobnosti hraběte Wilhelma Wurmbrandta, na jehož příkladu hovořil o romantických prvcích v politickém uvažování ve 40. letech 19. století. Z literárních vědců potvrdil pověst vynikajícího řečníka se zajímavými příspěvky profesor Viktor Viktora z Plzně a bohužel nepochopen zůstal podnětný referát maďarského slavisty Róberta Kiss Szémána, který hovořil o kulturních základech myšlenkového a básnického díla Jana Kollára.

Jak to však na konferencích bývá, ne všechny příspěvky naplnily subjektivní očekávání publika, a tak v souvislosti s touto veskrze zajímavou a ze strany organizátorů výborně připravenou konferencí je třeba přiznat i fakt, že ne všechny příspěvky přinesly nové pohledy na problematiku a dobu, o které pojednávaly. Obecně se totiž nemůžu zbavit dojmu, že bádání o českém 19. století je v kvalitativní krizi. To ostatně potvrdily i někteří účastníci konference při rozhovorech v kuloárech, kde padla mimo jiné otázka, co dělat dál s 19. stoletím, aby přilákalo potřebnou pozornost dalších odborníků, studentů i laické veřejnosti. Na českém obrození totiž ulpěla nálepka nezáživného a nudného období, které nemá dnešním zájemcům o dějiny co zajímavého nabídnout. Jeho výklad se často zhušťuje do výčtu literárních děl a životopisných dat českých obrozenců, do výkladu politických dějin tohoto obdobívysledovat, nebo do výčtu veselých maličkostí, které sice rozesmějí své publikum, ale nic podstatného nepřinesou. Určitá fádnost se postupně přesunula i do prostředí vědeckých setkání a konferencí, které si bohužel ne vždy kladou nové otázky. České 19. století je tak stále zakonzervováno do jedné podoby národního příběhu, přičemž jediná změna na jeho tváři je pouze kvantitativní, tedy narůstající suma faktů. Na kvalitativní změny jeho obrazu si však budeme muset ještě počkat, byť i v tomto ohledu lze již vysledovat, především u mladších badatelů, určité posuny k lepšímu.

autor: Jan Randák
Spustit audio