Radko Kubičko: We believe in democracy, we believe in liberty, and liberty evermore. Washingtonská deklarace založila stát

18. říjen 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Prohlášení nezávislosti Čechoslováků profesorem Tomášem G. Masarykem 26. 10. 1918 na kongresu národností u „Domu nezávislosti“ ve Filadelfii ve Spojených státech amerických.

„Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje.“

Těmito vznešenými slovy vznikl před sto lety fakticky nový český stát. České království, včetně moravského markrabství a části slezského knížectví mělo nadále tvořit česko-slovenskou republiku, která přivzala také části Království Uherského, kromě Slovenska později také Podkarpatskou Rus. Zánik Říše Rakousko-Uherské pod Korunou Habsburskou byl možná ne zcela spravedlivě, ale o to definitivněji zpečetěn.

Masaryka poháněla touha být dobrý člověk, připomíná historik Pavel Kosatík

Pavel Kosatík

Napadlo vás někdy, co by se stalo, kdyby byl v roce 1938 prezidentem stále ještě Tomáš Garrigue Masaryk, a ne Edvard Beneš? Historika Pavla Kosatíka taky. A v rozhovoru s Lucií Výbornou shrnuje: „Určitě by udělal něco jiného než Edvard Beneš. Nejde ale jen o rok 1938. Mnichov na řešení dával celých předchozích dvacet let.“

Pod tzv. Washingtonskou deklarací, tedy Prohlášením nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou, jsou podepsáni tři mužové, kteří pak byli považováni za hlavní otce zakladatele Československa – Masaryk, Štefánik, Beneš.

Není náhodou, že všichni toho času dleli v exilu, ač na domácí české scéně, hlavně v Praze, také už docházelo k varu. Končil dosud nejničivější konflikt v dějinách a v podunajské habsburské monarchii nastalo další jaro národů.

Neprotřelejší vyjednavač, kterého česká diplomacie kdy měla, pozdější ministr zahraničních věcí a prezident Edvard Beneš dobře věděl, že nový český stát nemůže vyjednat v Praze, ale spíše v Paříži, Londýně a hlavně právě ve Washingtonu, kde pobýval Masaryk. Spojené státy americké se poprvé a ne naposledy tvrdě vložily do evropských záležitostí a jejich prezident Wilson načrtl podmínky míru.

Státy se udržují ideály, na kterých vznikly

Mezi jinými zmínil díky vytrvalému lobbingu jejich představitelů právo národů na sebeurčení, s ohledem přímo na habsburskou monarchii, a na základě toho byla vypracována Deklarace. Předtím byla uznána Československá národní rada v Paříži jako vláda česko-slovenských národů.

Masarykův hlas pro budoucí generace

Prezident T. G. Masaryk se sokolským poselstvem v Tyršově domě

Účast T. G. Masaryka na rozhlasovém vysílání v československu tvoří jak samostatnou kapitolu z dějin médií, tak poměrně důležitou součást veřejné činnosti prezidenta republiky. Rozhlas od poloviny dvacátých let minulého století ovlivňoval Masarykovo působení v prezidentském úřadu. Raritní nahrávky jeho projevů, doplněné řadou vzpomínek i dobových audio dokumentů (například z prezidentova pohřbu) vyšly u příležitosti letošního stého výročí vzniku republiky na 2CD.

Tomáš Garigue Masaryk měl ve Washingtonu D. C. skvělé kontakty a deklaraci vypracoval se svými poradci vzhledem k okolnostem rychle a naprosto brilantně. Pominul předchozí diskuse o tom, jaké má mít budoucí stát uspořádání, zavrhl i své vlastní myšlenky na instalaci nového krále.

Text koncipoval nezastřeně účelově po americkém vzoru Deklarace nezávislosti Spojených států a Deklarace práv člověka a občana z Francouzské revoluce. Byl to text modernistický, republikánský, včetně záměrů na rozsáhlé politické a ekonomické reformy, svým způsobem aktuální i dnes.

Zcela jasně bylo řečeno, že československý stát bude republikou, která zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního.

Vlastivědné muzeum vystavuje posmrtné masky zakladatelů Československa. Nejvzácnější je Štefánikova

Posmrtná maska Rastislava Štefánika na výstavě v Olomouci

Olomoucké Vlastivědné muzeum vystavuje poprvé v historii posmrtné masky zakladatelů samostatného Československa – T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a Rastislava Štefánika. Unikání je především ta Štefánikova. Podle vedení muzea jde o jedinou originální posmrtnou masku, která zachycuje jeho zranění po tragickém pádu letadla.

„Církev bude odloučena od státu. Demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím: Ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením; Národní menšiny budou požívat rovných práv. Vláda bude mít formu parlamentární a bude uznávat zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí.“

„Velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci, výsady šlechtické budou zrušeny,“ pokračovala Deklarace. „Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského; válečné dluhy ponecháme těm, kdo do nich zabředli.“

Jak je vidět, text Washingtonské deklarace, která byla tak trochu po českém způsobu vyhlášena ale v Paříži 18. října 1918, předána týž den ve Washingtonu D. C. státnímu departmentu a druhý den publikována v novinách, paradoxně společně s plánem rakouského císaře Karla I. na federalizaci Rakouska, je opravdovou zakladatelskou listinou Československa, které bylo vyhlášeno následující týden 28. října.

V Písku vyhlásili republiku o dva týdny dřív. Na skutečný vznik Československa tak čekali ve vězení

Vyhlášení Československé republiky v Praze 28. října 1918

Samostatnost Československa byla vyhlášena 28. října 1918. Jenomže na jihu Čech nabraly před sto lety události trochu jiný spád. Dlužno dodat, že rychlejší. Republiku v některých městech slavili už 14. října.

A zrcadlí ty nejlepší záměry jeho zakladatelů, z nichž všichni nebyli zase tak přesvědčenými republikány, profesora Tomáše Garigua Masaryka, podepsaného jako předseda ministerské rady a ministr financí, generála Milana Rastislava Štefánika, ministr války a doktora Edvarda Beneše, ministr zahraničních věcí a vnitra. Podobnost s donedávna podobným spojením obou ministerstev čistě náhodná.

Záměry jsou zajisté jedna věc, tvrdá politická realita druhá. Československo se dlouho udrželo pod poryvy dalších velmocenských větrů a diktátorských režimů, nakonec skončilo, jednou, pak podruhé. Zdaleka ne všechny záměry byly naplněny a někdy, jak to v historii bývá, staly se spíše parodiemi původních myšlenek. Současná Česká i Slovenská republika jsou ale v další historii tu lepší, tu horší, dědičky textu, který dnes má sto let.

Radko Kubičko

Státy se udržují prý ideály, na kterých vznikly, tvrdil Masaryk. Proto konec deklarace je podle toho také vzletný a stojí za připomenutí:

„Síly temnoty posloužily vítězství světla – vytoužený věk lidstva svítá. Věříme v demokracii – věříme ve svobodu, svobodu vždy větší a větší.“

Spustit audio