Radko Kubičko: Omezení obstrukce by mělo být jen dohodou
Zákon o snížení valorizace důchodů pro tento rok už vstoupil v platnost, a pokud nenarazí u Ústavního soudu, kam ho posílá opozice, měl by být i vykonatelný. Nějak proto ztratily na aktuálnosti diskuse o omezení parlamentní obstrukce, kterou opozice hojně využila při jeho schvalování v Poslanecké sněmovně. Jednalo se nepřetržitě ve dne v noci, jakoby šlo nejméně o národní katastrofu mimořádných rozměrů.
Ústavní žaloba bude bezesporu argumentovat nevhodným vyhlášením stavu legislativní nouze a retroaktivitou. To jsou opravdu sporné momenty, na které upozornili mnozí ústavní odborníci.
Čtěte také
Pokud ale budou opoziční žalobci argumentovat i tím, že nevládní poslanci neměli ve zkráceném řízení dostatek prostoru se vyjádřit, bude to už sporné. Co jiného byly sáhodlouhé projevy, často tak obsáhlé, že už ani nemohly být k věci. Nestačilo snad opozičnímu předákovi více než šest hodin k vyslovení dostatečných argumentů?
Kromě ústavní žaloby je na stole i omezení projevů řečníků. Už v průběhu rozpravy byl učiněn pokus o zkrácení řeči funkcionářů s přednostním právem, který vyústil ve známé opoziční obléhání řečnického pultu.
Najít rovnováhu
Snahy o ohraničení obstrukce zde jsou už dlouho a zpravidla je předkládají vládní strany, které obstrukce hojně užívaly, když byly ještě v opozici. Nakonec to odejde tak nějak do ztracena, jako snahy o zkrácení požitků zákonodárců. Nejspíše se tak stane i v tomto případě. Je opravdu velmi citlivé omezovat v parlamentu svobodu projevu, když s tím neprojeví souhlas celé spektrum.
Čtěte také
Každopádně je ale třeba říci, že právem opozice je řádně rozebrat a případně zkritizovat vládní návrh zákona. K tomu je třeba jistého prostoru a času. Historická zkušenost zavedla nicméně českou parlamentní praxi naprosté svobody poslanců, každý může mluvit, kdy se mu zachce, může sám předložit návrh zákona, což jinak dělá vláda s celým svým aparátem.
To ovšem otevírá otázku, zda-li právem opozice je také donekonečna zdržovat hlasování a bránit tak vládě účinně prosazovat svou politiku, na kterou získala parlamentní většinu. Je zcela zřejmé, že to už k právu opozice nepatří, protože to by se vůbec nemusely konat volby a své by prosadil jen ten, kdo by vydržel déle bdít beze spánku v Poslanecké sněmovně.
A je také otázka, zda-li má opozice opravdu právo opakovat své argumenty také donekonečna, když už byly vysloveny. Právě proto platí ve vyspělých a velkých parlamentech, že ne každý jednotlivý poslanec může kdykoliv mluvit o čemkoliv. Demokracie je diskuse, ale pokud je diskuse bezbřehá a nepřehledná, ztrácí svůj účel a na voliče působí spíše nedemokraticky.
Je třeba mezitím najít rovnováhu. Ta se ale věru špatně hledá v atmosféře vleklé zákopové války. Proto nezbývá než apelovat na dohodu. Bez ní totiž stejně žádná pravidla nelze prosadit. Vláda i opozice se nemusí zajisté dohodnout na všem, od toho jsou rozděleni, ale na procedurálních otázkách se dohodnout prostě musí. Je to minimum, co od obou stran mohou voliči chtít.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
