Radko Kubičko: Obstrukční a protiobstrukční demokracie
Už jen málokterý návrh zákona se projednává v Poslanecké sněmovně normálním způsobem. Zcela standardními průvodními jevy se stávají procedurální kličky, naschvály, obstrukce, nekonečné projevy, noční jednání, osobní útoky.
Parlamentní rozprava může být ostrá, ale měla by být věcná a přehledná. Pokud není, neprospěje to žádné straně a trpí tím samotná demokracie. Lidé svým zástupcům už přestávají rozumět.
Čtěte také
Naposledy tu zase máme rozhodnutí Ústavního soudu, který zrušil část zákona proti konfliktu zájmů, označovaného jako lex Babiš. Zhodnotil ho jako protiústavní přílepek. Šlo o mediální vlastnictví politiků.
Jeho předkladatel Jakub Michálek se netajil tím, že ho navrhl nestandardní cestou, aby zabránil nekonečným obstrukcím, které by se zajisté strhly ze strany poslanců hnutí ANO na obranu svého šéfa Andreje Babiše, který vlastnil významný mediální dům.
Vládu hlídat a kritizovat
Udeřil tím vlastně hřebík na hlavičku, opozice obstruuje, a pokud se ji snaží koalice omezit, obrací se na Ústavní soud. Ten už vydal rozhodnutí, kterým opozici sdělil, že má právo na vyjádření, ale nikoli už na takové, které je už pouhou zdržovací taktikou. Nyní zase tehdy vládní poslanec chtěl zabránit oné obstrukci, a proto zvolil jednání, která Ústavní soud zase odmítl.
Čtěte také
V politickém boji se tedy užívá neústavních metod. Přitom vůbec nejde o podstatu zákonů, které mohou být opravdu potřebné, ale o metodu jejich přijímání a odporu proti tomu.
Někteří opoziční politikové dokonce hovoří občas o tom, že úkolem opozice je zabránit vládě v přijetí údajných protilidových zákonů. Jenže opozice, a Ústavní soud na to také několikrát upozornil, takový úkol nemá. Jejím úkolem je vládu hlídat a kritizovat, ale nikoli jí bránit v zákonodárné činnosti.
V mnoha demokratických parlamentech světa platí dohoda, posvěcená i jednacími řády, že ne každý poslanec se může k čemukoliv vyjádřit a přijít s jakýmkoliv návrhem zákona. Ke každému návrhu nemusí vystoupit všichni poslanci, co jich v parlamentu je. Plně postačuje, když jsou stanoveni zástupci, které za vládní i opoziční stranu shrnou důvody návrhu i výhrady k němu.
Čtěte také
Zajisté je možné apelovat naopak na vládu, aby se snažila s opozicí dohodnout přinejmenším na zákonech, které přesahují volební období, příkladem může být důchodová reforma. Ale i vládní strany by měly vědět, že taková dohoda je možná jen tehdy, když se zohlední i názor opozice, nikoli jen, že bude informována o vládním záměru.
Žádná vůle k dohodě ale není v Poslanecké sněmovně vidět. Naopak, obě strany zřejmě mají dojem, že jejich volič od nich očekává jasné, vyhraněné, principiální stanovisko, doprovázené příslušnou osobní urážkou protistrany.
To se zajisté ukáže ve volbách. Ty jediné totiž mají tu pravomoc případně zabránit stávající vládě vládnout a nastolit třeba vládu jinou, složenou z dosavadní opozice. Volič bude mimo jiné jako jediný posuzovat, které zákony jsou opravdu prospěšné a potřebné a které údajně tzv. protilidové.
Měl by k tomu mít potřebné informace, aby mohl rozhodnout kvalifikovaně. Obstrukční i protiobstrukční poslanecký chaos mu ale příliš vstříc nevychází.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
