Rádio je zvláštní disciplína
Přestože se s hercem Lubošem Veselým znám dlouho a pravidelně se potkáváme ve studiích, nikdy jsme spolu nemluvili o tom, kdy a kde začínal s rozhlasovou prací. Podle jeho slov to bylo před lety nejspíš v Brně. „Kromě baletu a opery jsem tam vystřídal hrozně moc divadel včetně loutkového, tak jsem se dostal do povědomí a někdo mi dal nabídku,“ snaží se rozpomenout.
S režisérkou Hanou Mikoláškovou jste loni natáčel četbu z knihy Charlese Dickense David Copperfield a o několik let dříve také dramatizaci románu Jane Austenové Emma. Obě nahrávky právě vycházejí na CD v Radioservisu. Na jedné straně próza, na druhé dramatizace. Co je vám bližší?
Četba mě bavila hrozně moc, ale bylo to dost náročné. Točilo se v Brně a já jsem měl tou dobou představení v Praze, takže jsem musel dojíždět. Dorazil jsem v jednu v noci do penzionu, který byl sice v činžáku, ale měl nábytek z 19. století. Do tří čtyř jsem ještě pracoval na textu a ráno jsem odjížděl do rozhlasu v sedm. Natáčení trvalo z důvodu časové úspory třeba devět hodin v kuse.
Jak jste s režisérkou přistoupili k textu?
Román obsahuje hodně figur, takže jsme se s Haničkou dohodli, že je zkusíme opravdu brát jako postavy. Snažili jsme se tedy o dramatický přístup, všechno jsem hrál.
Co vás nejvíc zaujalo na románu Charlese Dickense?
Když se mě poprvé Hanička ptala, jestli bych do toho nešel, tak jsem si myslel, že je to kniha o tom kouzelníkovi a iluzionistovi... a říkal jsem si: tak to jsem teda zvědavej...
Ten byl ovšem v 19. století ještě na houbách...
Ano. Hanička ví, že jsem nesoustředěný a roztržitý, tak mi povídá - to je přece Dickens. A já - aha, dobře. Ona - četls to? Já - ne, ne. Ona knihu četla asi pětkrát, byla jako vždy velmi dobře připravená. Zaujal nás romantismus, první láska, že se přes všechny možný kotrmelce na konci muž a žena dostanou k sobě. A pak taky určitá syrovost, která byla podaná moc hezkým jazykem, hezkou formou. Osudy jednotlivých lidí jsou od Dickense velmi dobře vybarvené.
Podle čeho si vybíráte role?
Pokud mám volno, tak v rozhlase beru všechno. Ani ne kvůli penězům, ale rozhlas je zvláštní disciplína, kterou mám hrozně rád. Nesetkal jsem se tu s žádným režisérem, který by nebyl připraven a vařil z vody. V divadle se mi to stalo - bylo to třeba dáno nezkušeností, ostychem nebo novým prostředím, protože režiséři někdy pracují nájemně. Hanka Mikolášková, když už o ní mluvíme, je sečtělá, vzdělaná a vždycky připravená stoprocentně, možná i víc. Má svou představu, přesto ale dává prostor herci. To se týká i dalších, třeba Petra Mančala. Ještě se vrátím k Davidu Copperfieldovi; přestože jsme pospíchali, na Hance nebyla znát nervozita, což u všech režisérů neplatí. Valil jsem text, hroutil jsem se a ona mě celou dobu povzbuzovala. V jednu chvíli mi dokonce začalo strašně kručet v břiše. Zabalili mě do obrovských šál, a jak jsem byl v tu chvíli zarostlý, tak jsem vypadal jako bezdomovec. Padal jsem na hubu, ale Hanička vytvářela velkou pohodu.
Zmínil jste Petra Mančala, se kterým pracujete pravidelně a také se, pokud vím, osobně velmi dobře znáte.
Ten může za to, že jsem se dostal do pražského rozhlasu. Jednou za mnou přišla paní Ljuba Skořepová s dotazem, jestli bych s ní nenazkoušel představení. Šlo o roli parťáka a nahrávače. Řekla, že zná zajímavého kluka-režiséra a to byl Petr. Tak jsme se seznámili.
S Petrem Mančalem jste natočili mnoho pořadů.
Jak říkají Moraváci - hafo.
Společně - tím myslím i se mnou - jsme například připravili rozhlasovou inscenaci hry rakouského dramatika Eberharda Petschinky PepiK Knedlik. Hrál jste hlavní roli, přičemž větší část textu jste vyprávěl, menší byla dialogizovaná. Vzpomínáte si na tuhle práci?
Petr se snažil, aby natáčení probíhalo kontinuálně, ale kvůli závazkům různých herců i mých jsme museli některé pasáže točit na přeskáčku. Bylo těžké si všechno uhlídat. Jinak myslím, že s Petrem na sebe v práci dost dobře slyšíme. I soukromě máme hezký vztah, jezdíme spolu na vodu, a když máme čas, jdeme na večeři. Letos vyrazíme stanovat.
Tragikomedie PepiK Knedlik přináší příběh z malé české vesničky. Máte k tomuto prostředí vztah?
Jsem v podstatě z vesnice. Vyrůstal jsem v Ostrově nad Ohří v činžáku a jezdil jsem na návštěvy k babičkám. Jedna bydlela, dá se říct, na samotě, druhá v Královském Poříčí. I moji předci byli sedláci.
Ale v současnosti žijete v Praze.
Ano. Na Prahu jsem si zvykl. Pro mě je vlastně nejdůležitější, s kým zrovna žiju. Pokud chce partnerka Prahu, jsme v Praze. Kdyby ale moje přítelkyně Bohdanka Pavlíková řekla, že chce jít na samotu, nemám s tím problém.
Asi bych možná radši bydlel mimo hlavní město, ale na domeček ještě nemám peníze. Tak snad v důchodu, to by se mi líbilo.
V Ostrově nad Ohří jste na začátku sedmdesátých let začínal v LŠU s herectvím. Jak se to přihodilo?
Jako malý jsem hodně sportoval -fotbal, lyže, hokej na rybníku... Zdálo se, že budu sportovec. Kolem jedenáctého roku se mi ale stal úraz kolene a až do 9. třídy jsem byl osvobozen od tělocviku. Vypadalo to docela blbě. Přitom jsem pořád měl spoustu energie. Do školy jednou přišla paní Pavelková, maminka Ondřeje Pavelky, s dotazem, jestli by někdo z dětí neměl zájem chodit do dramaťáku. Tak jsem se přihlásil a taky na housle. V deváté třídě mi paní Soňa Pavelková navrhla, abych zkusil Pražskou konzervatoř. Já jsem si v té době představoval, že půjdu do Plzně, vyučím se automechanikem nákladních aut a budu jezdit s tirákem. Na tu konzervatoř mě ovšem vzali.
Jenže jste ji nedokončil...
To je pravda. Měl jsem totiž problémy s Prahou. Všechno bylo příliš komplikované a hektické, v patnácti letech jsem si to neuměl pojmenovat. Tři měsíce jsem byl pořád nemocný, vyčerpaný, unavený, nastydlý... Paní doktorka se mě po opakovaně nasazovaných penicilinech ptala, odkud jsem, a pak usoudila, že už mi prášky dávat nebude a budu se jen aklimatizovat. Tak jsem se aklimatizoval. Bydlel jsem na internátu, kam jsem musel přicházet nejpozději v sedm večer. To mi ale teprve končily hodiny. Čili jsem chodil pozdě a z internátu mě vyhodili. Našel jsem si podnájem, začal jsem lajdačit, a vyhodili mě i ze školy. Pak jsem dva měsíce pracoval na stavbě, což byl nesmysl. Na konzervatoři mi sice posléze vyšli vstříc, ale za půl roku se to opakovalo znovu, zase jsem lajdačil. V té době už jsem ale čuchl k divadlu, které jsem chtěl dělat - a to bylo Divadlo na okraji v Rubínu, kde hrál Ondra Pavelka.
Jak jste se dostal do Brna?
Jezdil jsem do Brna diskutovat a v roce 1987 se mi tam narodila dcera. O dva roky později jsem se tedy přesunul. Stěhování v osmdesátém devátém nemělo s politikou nic společného, stály za tím rodinné důvody. Mým posledním představením v A studiu byl Vojcek v režii Ondřeje Pavelky. Zajímavé je, že první inscenací po letech, kterou jsem nazkoušel v Praze, byl opět Vojcek ve Svanďáku v režii Doda Gombára. Jenomže tam už jsem nehrál Vojcka, ale Profesora.
Aktuálně jste v angažmá ve Švandově divadle?
Ano, ale v Praze jsem působil i v Divadle na Vinohradech a jednu dobu jsem byl stálým hostem Městských divadel pražských.
Jaký typ divadla vám sedí nejvíc?
Nejbližší je mi právě ten Svanďák. Navíc má i studio ve sklepě, což je nádherný prostor, který mi připomíná malou scénu brněnského Provázku nebo Rubín.
Je pro vás důležité být ve stálém angažmá? Není to limitující?
Když jsem v angažmá, toužím být na volné noze, a když jsem na volné noze, chci někam patřit. Teď už jsem ale starší, a tak se nebojím přijít za šéfy a požádat o uvolnění, což se stalo nedávno. Přestože bylo komplikované najít na roli někoho jiného místo kmenového člena, neřekli proti ani slovo. Takže jsem rád. V případě jiné pracovní nabídky se domluvím.
Vaše partnerka Bohdana Pavlíková je také herečka, navíc ve stejném divadle. Trávíte spolu tedy hodně času.
To je pravda. Ale nehádáme se. Já jsem na tom hůř než Bohdanka, ona vůbec není konfliktní člověk. Když z mé strany něco startuje, ona to brzy rozpozná a snaží se, abych to pojmenoval. Pokud jsem zablokovanej, nechá mě být. Jsme spolu sedm let a za tu dobu vznikla asi tři dusna, což je nebývalé. Problémy jsou ale jen u mě, protože já se všeho hůř zbavuju kvůli své ješitnosti a taky kvůli touze být větší machista, než jsem. Ve skutečnosti nejsem žádnej.
Pomáháte si při studiu rolí?
Jo jo, když zkoušíme každý něco jiného, tak o sebe máme zájem. A jelikož jsme ve stejném baráku, bavíme se o konkrétních lidech nebo situacích. Nemáme malé děti ani zvířata, oba divadlem žijeme. Když mám volno a nechci být sám doma, tak jdu do divadla. Je to opravdu můj druhý domov.
Malé děti sice nemáte, ale vnuky ano. Jak plníte roli dědy?
Hrozně. Johanka už se na mě zlobí a říká mi - tatínku, kloučci potřebují dědu. S dcerkou se vídáme málo. Snažím se z prázdnin urvat aspoň pět deset dnů, abych za nimi mohl jet do Brna. Snad mě trochu omlouvá, že jsou v jiném městě, i když dětem se to těžko vysvětluje.
Jak vidíte svou hereckou budoucnost? Existují nějaké role, které byste si chtěl zahrát?
Ano, ale myslím, že už se mi to nesplní. Od příštích let v ideálním případě očekávám, že se přes práci dozvím něco o sobě a budu na sobě něco měnit. Vysněné postavy mám dvě. První je z románu Mefisto od Klause Manna, ve filmu ji ztvárnil Klaus Maria Brandauer. Kromě toho bych se rád vrátil k Lolitě, kterou jsme uváděli v Divadle v 7 a půl. Humberta Humberta bych opravdu chtěl hrát znovu. Tak to je můj sen, jak ale říkám, asi už na to nedojde.
Závěrem bych se ještě vrátila ke sportu, protože vím, že se mu pořád věnujete. Co všechno dnes děláte?
Před nějakou dobou jsem točil film Bába z ledu, kde byl předpoklad, že od října budu třikrát týdně venku ve vodě. Když jsem tam lezl poprvé, měla deset jedenáct stupňů. Myslel jsem, že chcípnu. Začal jsem chodit k otužilcům a už mi to zůstalo. Loni jsem dokonce za otužilecký oddíl závodil. Můj rekord je 0,2 stupně, uplaval jsem 250 metrů. Venku bylo minus čtrnáct. Tělo však zjistilo, že ho budu takhle terorizovat, a začalo jinak ukládat tuky. Obaloval jsem se. Ještě tedy navštěvuju pětkrát šestkrát týdně posilovnu. Cvičením i věkem se mi ale začaly zkracovat šlachy, což znamená, že teď asi budu muset chodit na jógu nebo strečink. Jinak ale nesportuju, protože nemám čas. Chtěl bych se vrátit třeba k judu, ke kterému jsem čuchl díky Ondřeji Vetchému a Lukáši Vaculíkovi, mým spolužákům na konzervatoři. Taky jsem lezl po skalách, což byl asi nejlepší sport. Ale jak už jsem starší, tak se bojím výšek.
