Radek Palata: O životě ve věku elektroniky

Tak účinný prostředek mocně vábí nejen zločince, ale i ty, co vydělávají v mezích zákona a také státy. Ty mohou ve své touze po bezpečí přehlížet i základní práva jednotlivců, na což upozorňuje i nynější, široce medializované odhalení tajného programu amerických tajných služeb monitorujících právě ineternet a komunikace operátorů mobilních telefonů.

Známá podstata problému se nemění. Široká veřejnost, jak se zdá, stále hlubší zabřednutí svých životů do elektronického šumu dosud přijímá spíše s naivitou dítěte nic netušícího o stinných stránkách tohoto světa. Jako by jí bylo jedno, co všechno o sobě světu nul a jedniček, jedinému, kterému počítače rozumí, sdělují.

Svět lidského myšlení se přitom od toho počítačového sestávajícího z nul a jedniček, rozuměj vypnuto zapnuto, zatím velmi liší. Počítače se rozhodují pouze mezi rezolutním ano či ne. Neznají kupříkladu pojmy jako cit a intuici, které budou moci programové algoritmy jen stěží, zda-li vůbec napodobovat.

Ani s právem chybovat bychom u počítačů, které by měly dostatek dat, nepochodili. A právě o to, aby měly počítače o nás dostatek dat, nyní jde.

Osobní počítače zapojené do komunikačních sítí, mobilní telefony, internet, sociální sítě, e-maily, chaty, navigace GPS a chytré telefony spojující to vše dohromady jako nerozluční průvodci našich dnů, to vše umožňuje poměrně snadný sběr dat o životech jednotlivců, možná i více, než by nám bylo milé, kdybychom o tom hlouběji přemýšleli.

S dostatečným množstvím takových dat by také šlo naše životy řídit v míře, jakou si možná nedokážeme nebo nejsme ochotni připustit.

Také to měl asi na mysli mladý počítačový odborník ze CIA jménem Edward Snowden, když svým odhalením rozsáhlého monitoringu lidských životů hodlal chránit, jak řekl, základní svobody lidí po celém světě.

Snowden ke svým motivům v deníku Guardian uvedl, cituji: "Nechci žít ve světě, kde cokoli udělám a řeknu je zaznamenáno," konec citátu.

Devětadvacetiletého Snowdena ale paradoxně po jeho zločinu vyzrazení státního tajemství čeká život, v němž bude sledován s nemenším úsilím.

Jeho slova však naznačují, že rozsáhlé sledování elektronických komunikací rozšířené s bobtnáním tajných služeb po útocích z 11. září nemusí nutně souviset jen s terorismem, případně organizovaným zločinem.

Faktem zůstává, že kdo bude ovládat stále více informací bude moci také stále více ovládat svět. A nejde tu jen o možnosti států, do značné míry omezené zákony, ale také soukromého sektoru, který se těmto omezením může vymykat nadnárodním charakterem.

Z pohledu etiky a práva na soukromí lze diskutovat o únosnosti sofistikovaného marketingu. Ten by díky moderním komunikačním prostředkům umožňoval proponovat svět až příliš na míru, život na míru. Ale právě o to možná jde.

Zatím jedním z mála komunikačních prostředků, které se přes nuly a jedničky dají obtížně, ne-li vůbec analyzovat, je lidská řeč.

Zabarvení hlasu, výslovnost, to vše dělá počítačům při rozeznávání slov problémy. Pokud se nám tedy jejich pronikání do našich životů nelíbí, mluvme spolu. Řečí se ostatně člověk liší od zvířete.

Ani poštovní známky nejsou k zahození. Lepí se na dopisy a pohlednice, které určitě vyvolávají hlubší důvěru i city, než chladné e-maily.