Punk a metal místo nekonfliktních popíkářů. Fenoménem devadesátých let byly hudební kluby

4. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hudební kluby patřily k fenoménům devadesátých let

Bunkr, Mersey, Rock Hill, Pod lampou, Hudební bazar, Banán, Roxy, Tukan – to je jen několik málo z velkého množství hudebních klubů, které u nás fungovaly v devadesátých letech. Patřily k fenoménům tohoto neobyčejného desetiletí. Jejich osudy mapuje Téma Plus Veroniky Kindlové.

Vznik hudebních nebo konkrétněji rockových klubů je pochopitelně spojen s pádem komunistického režimu. S ním skončila regulace populární hudby a bylo povoleno svobodné podnikání. Zároveň tu byli mladí lidé, kteří se chtěli bavit podle svého a nestáli o stranou posvěcené popíkáře, kteří líbeznými hlasy pějí nekonfliktní texty.

Byl velký zájem naopak o tu hudbu, kterou režim buď přímo zakazoval, nebo jí „jenom“ nepřál. To znamená underground, punk, metal a tak dál.

Kdo byl první?

Pro tyto kapely bylo potřeba vytvořit odpovídající prostředí. Dosavadní upjaté domy kultury zkrátka nebyly vhodným místem pro jejich koncerty. Hned od počátku proto začaly vznikat hudební – rockové kluby.

Čtěte také

Podle hudebního publicisty Radka Diestlera z PopMusea tím prvním porevolučním klubem byl pražský Nový horizont, který otevřel v březnu 1990, druhým o pár týdnů později Sněhobílá kočka a třetím Borat. Oba opět v Praze.

Mimo Prahu se kluby otevíraly později. Mezi prvními byla brněnská Alterna, která vznikla na kolejích VUT už v roce 1990. Na začátku roku 1991 otevřel klub Avantgarda v Jihlavě. Mezi ty nejstarší patří také plzeňský klub Pod lampou, kterému se podařilo přežít až dodnes, nebo ostravský Rock Hill, ten naopak dlouho nevydržel.

Z klubů první vlny musíme zmínit také nejslavnější klub těch let: pražský Bunkr. Otevřel symbolicky 17. listopadu 1991 v prostorech někdejšího krytu.

Kina, kryty, divadla

Často kluby vznikaly v prostorách zaniklých kulturních zařízení, která si provozovatelé klubů zprvu najímali od samospráv. Takový byl i případ plzeňského klubu Pod lampou, který se usadil v někdejším divadle a zpočátku fungoval pod hlavičkou městského kulturního střediska.

Čtěte také

Teplický klub KNAK nalezl útočiště v někdejším kině, které jeho majitelům pronajalo město za korunu a příslib, že se budou věnovat kultuře v plné šíři. Klub tedy vedle koncertů pořádal i výstavy, divadelní představení a také pravidelně promítal filmy. Naopak Podivuhodný mandarin v Lounech byl čistě soukromým podnikem.

Pak existovaly i kluby naprosto divoké. Jako například podnik v suterénu, který zbyl po Stalinově pomníku na Letné v Praze. Pamětníci mluví o jedinečné přízračné atmosféře, ovšem po krátké době byl tento zvláštní klub vyklizen.  

Ostatně osobitou atmosférou se mohla pochlubit většina klubů. Jejich majitelé většinou neměli mnoho peněz, za to nadšení přebytek. A tak se interiéry zařizovaly jednoduše z toho co bylo, často za přispění kamarádů výtvarníků.

Čtěte také

To, co na nich přitahovalo, byl samozřejmě program a zároveň různorodá společnost lidí, jejichž společným znakem byla svobodomyslnost. Jak se pamětníci shodují, oproti dnešku bylo zvykem po koncertě v klubu zůstat a bavit se, co dovolily síly a trpělivost obsluhy.

Jak v almanachu Čtvrt století pod lampou vzpomíná Jiří Hefreiter:

„… byla naprosto unikátní doba, která se podle mě nikdy nezopakuje, že jsi šel třeba do Lampy na koncert, vůbec jsi nevěděl, co to je za kapelu, ale buď tě bavila, nebo ne. A šel jsi tam, aniž bys znal jedinou písničku, aniž bys věděl, co ta kapela hraje, a buď se ti to líbilo, nebo ne – když ne, tak jsi zbytek času strávil na baru.“ 

Jak na to?

Provozovatelé klubů neměli pochopitelně s pořadatelstvím a dramaturgií žádné zkušenosti, a skupiny, které do té doby hrály ve stínu a pololegálně, většinou ještě neměly manažery.

Čtěte také

Jak vzpomíná například Vladimír Drápal z Podivuhodného mandarina, zpočátku pořadatelé proto oslovovali hudebníky, které znali. On sám se za komunistického režimu pohyboval v disentu, měl přátele v undergroundu, kterým pomáhal už před rokem 1989 pořádat tajné koncerty. To mu začátky v klubu značně usnadnilo.

Později dramaturgii dělanou na koleně vystřídal profesionálnější přístup. Do českých klubů časem začaly pronikat i zahraniční skupiny. Radek Diestler připomíná třeba anglickou skupinu Tindersticks nebo kapelu Chumbawamba, která měla v Čechách první koncert v klubu U Zoufalců a za rok už vyprodala Lucernu. Značnou popularitu právě přes klubovou scénu si vydobyli také finští Waltari.

Z ohromného množství klubů dodnes přežily jen některé a jejich řady kvůli protiepidemickým opatřením jistě ještě silně prořídnou.

První ránu klubům přinesly ekonomické potíže druhé poloviny devadesátých let a také nástup taneční hudby. Je třeba si uvědomit, že kluby byly do jisté míry generační záležitostí. Jejich návštěvníci stárli, budovali kariéry, zakládali rodiny a na pravidelné návštěvy klubů přestávali mít čas a dost možná i energii.

Dnešní mladí lidé je mohou nahradit jen těžko, myslí si Vladimír Drápal: „Mají jinou zábavu. Mají ty fejsbuky a počítač, mají pocit, že jsou v partě a seděj každá sám doma. (…) Pořád chodím na koncerty a vidím, že ty mladý lidi to moc nebaví.“

Více o jednom z kulturních fenoménů si poslechněte v pořadu Téma Plus.

Spustit audio

Související