Psychoterapeut: Chybí nám laskavost. Myslím, že na nás zanechal stopu model socialistických jesliček

Těžil jsem z toho okamžitě po návratu a těžím z toho dodneška, přiznává psychoterapeut. „Ta zkušenost je mimořádná, poznal jsem věci, které nejdou vyčíst z knížek. Je možné je objevit jen vlastním bádáním. Moje obživa vychází vlastně právě z této zkušenosti. To, že se mi to daří a že vím, jak na to, kudy za který konec špagátu zatahat, aby to klientovi pomohlo, jsem se naučil na Srí Lance,“ popisuje.

Čtěte také

Psycholog: Pobyt v přírodě způsobuje, že v těle klesá hladina stresu a zlepšuje se imunitní systém

Přiznává, že horší to bylo s návratem do běžného západního způsobu života. „Tak dva roky jsem zůstával jednou nohou na Srí Lance, jednou nohou tady. A trvalo mi docela dlouho, než jsem se nějak plně vpravil do toho, jak tady fungujeme,“ vzpomíná.

„Dospěl jsem k tomu, že nám chybí laskavost a soucit. Na Srí Lance, ale částečně i v Thajsku nebo v Barmě jsou laskavost a soucit běžnější součástí každodenního nastavení lidí. Pozná se to právě na tom, jak lidé zachází se svými emocemi. U nás je běžná taková tvrdost, snaha vlastní pocity ignorovat, potlačit, nějak to udržet v sobě,“ naznačuje.

Češi hodnotí své rodiče zpětně jako méně vřelé, než hodnotili své rodiče například Angličané.
Jan Benda

Benda v Hovorech také zmiňuje zajímavou studii, která srovnávala, jak dospělý člověk zpětně vnímá vřelost vlastních rodičů v dětství. Z výsledků byl prý překvapen až šokován.

„Češi hodnotí své rodiče zpětně jako méně vřelé, než hodnotili své rodiče například Angličané. A nemám srovnání třeba se Srí Lankou nebo s Thajskem. Tam si mohu myslet, že by byl ještě větší rozdíl. Jsou to spekulace, ale myslím si, že socialistický model jesliček a školek, kde je deset nebo dvacet dětí a dvě učitelky, asi na nás zanechal určitou stopu. Prostě jsme se nenaučili té vřelosti,“ myslí si.

Musí se podívat do svého těla

Právě emocím a emočním schématům se Benda věnuje ve své knize Všímavost a soucit se sebou: Proměna emocí v psychoterapii. Píše v ní mimo jiné, že jeho klienti nejsou zvyklí všímat si svých pocity a už vůbec ne je projevovat.

Čtěte také

Psychoterapeut: Skutečná láska a bezpečí je v tom, že já umím být sám se sebou v okamžiku tady a teď

„Dnes je dost běžné, že lidi hodně přemýšlejí, a když se jich zeptáte, jak se cítí, odpoví, jak si myslí, že se cítí. Když by ale chtěli opravdu zjistit, jak se cítí, musí se podívat do svého těla. Všimnout si, jestli mají stažený žaludek nebo tíhu na hrudi nebo nějaký hřejivý pocit v břiše. Protože to je to, jak se ve skutečnosti cítíme. Pak se musíme naučit ty pocity rozpoznávat a pojmenovávat, uvědomovat si, co je zklamání, radost, co je štěstí, a potom je možné je vyjadřovat. To lidé většinou také nedělají a neumějí,“ konstatuje.

Poslechněte si celé Hovory. Ptá se Tatiana Čabáková.