Psaní vánočních přání mělo pro německé děti výchovný charakter. Rodičům slibovaly lásku i píli

Zapomenutou berlínskou vánoční tradici připomíná německý regionální deník Berliner Zeitung.

Před půldruhým stoletím patřil k německým Vánocům zvyk, kdy děti na Štědrý večer přednášely básničky, které samy složily. Tento obyčej se ale od 20. let minulého století postupně vytratil. A zanikly také jiné obyčeje.

Děti se musely snažit

Například v 18. století bylo zcela běžné, že děti vlastnoručně psaly novoroční přání, která předávaly svým rodičům. Taková tradice se udržovala především v protestantské části země – tedy v severním a středním Německu.

V archivech se dočteme, že například malý Heinrich Wilhelm Ziethen k novému roku 1802 nenapsal s úctou svým ctěným rodičům pouze děkovnou básničku v němčině, ale také ve francouzštině.

Ještě ctižádostivější byl Wilhelm Müller o 30 let později. Ten věnoval své paní mámě desetistránkový sešit s názvem „Slova srdce drahé matce k novému roku 1831.“

Müllerovo dílko obsahuje kromě dvoustránkové básničky v němčině také jednu francouzskou. Obě navíc sepsal krasopisně a doplnil je o bohaté ilustrace. Součástí sešitu jsou také třístránkový prozaický text sepsaný v němčině a jednostránková pasáž ve francouzštině s názvem „Vroucně milované matce.“

Dopisy, které kombinují vánoční a novoroční přání se v rodinách předávaly už na Štědrý večer. Jak Berliner Zeitung vysvětluje, spojení Vánoc a oslav příchodu nového roku vyplynulo z novodobého pojetí vánočních oslav.

Zatímco do konce 18. století byly v protestantském Německu Vánoce převážně křesťanským svátkem, od počátku 19. století se se vznikem užší rodiny a rostoucím doceňováním dětí proměnily ve svátky dětských tužeb na jedné straně, a v podávání dětských výkonů na straně druhé.

Vánoce v Německu (1868)|foto: CC0 Public domain

Štědrý večer se tak stal nejdůležitějším rodinným svátkem roku a dopisy psané dětmi v něm hrály ústřední roli. Psaníčka se totiž stala znakem díků, píle a snahy a děti v nich zároveň slibovaly, že budou hodné a pilné také v nadcházejícím roce. Kolem roku 1870 se zvyk psaní dětských dopisů rozšířil prakticky mezi všechny společenské vrstvy.

Pedagogické cvičení

Pro malé autory a autorky začínal advent výběrem vhodného ozdobného papíru. Ten byl k dostání buď v obchodech, anebo si jej děti mohly samy vyrobit, což rodiče jistě potěšilo ještě více. V poslední třetině 19. století se takový papír začal průmyslově a masově vyrábět, připomíná Berliner Zeitung.

I s pomocí techniky bylo možné vyrobit krásné a umělecké kusy ozdobného papíru. Na přelomu 19. a 20. století ale kvalita výroby začala klesat. Nevýrazné výzdoby papíru si všimly také samotné děti, které své dopisy začaly ručně přikrášlovat.

Co se týká samotných literárních textů, nemusely být originální. Mnohem více záleželo na samotném zpracování. V dopisech se často objevovaly dobové vánoční básničky a koledy.

Důležitou roli v předávání této tradice hrála škola, kde děti mohly získat ozdobný papír, poradit se s výběrem textu a mnohdy tam dopisy rovnou psaly. Dalo by se říct, že než o dobrovolnou činnost dětí samotných se spíše jednalo o pedagogické cvičení. Krasopis byl v té době nakonec jedním z nejdůležitějších předmětů, s jehož pomocí si děti vštěpovaly píli, přesnost a disciplínu.

A s jakým pocitem asi byla tvorba vánočních dopisů spojená, když sedmi až desetileté děti musely na drahý ozdobný papír sepsat přání bez jediné kaňky, navíc krasopisně a s dodržováním odstupu mezi řádky?

Deník Berliner Zeitung v této souvislosti závěrem konstatuje, že tvorba vánočních a novoročních přání tak byla pravděpodobně směsicí dětské naivní potřeby šířit radost a děkovat a zároveň i autoritářské výchovy.