První zahraniční mise Riceové byla přímočará

8. únor 2005

Kdyby se měla posuzovat první zahraniční mise Condoleezzy Riceové v kategorii úspěšnosti, potom by dostala vysoké hodnocení. Diplomacie není ale žádná krátkodobá záležitost, je to běh na dlouhé trati s mnoha nečekanými překážkami. Kvality závodníka jenom do jisté míry napoví start, ve skutečnosti je ale ukáže čas. Jisté je, že start Condoleezzy Riceové v čele amerického State Departmentu vůbec nebyl špatný.

Během pěti dnů, strávených v Evropě a na Blízkém východě, Riceová leccos naznačila. Její politika bude brát na jedné straně ohled na přízeň spojenců, na druhé straně se nebude vyhýbat těžkým diskusím s kritiky. Lze to vyčíst například z faktu, že první zastávkou byla Spojeným státům nejbližší Británie - a až úplně poslední Francie. Právě tam se ale Riceová rozhodla pronést zásadní projev.

Není třeba zdůrazňovat, že v Londýně by to bylo podstatně pohodlnější - mohla by určitě počítat s větší podporou. Riceová se ale vydala rovnou do jámy lvové, aby tam obhajovala politiku Washingtonu, což je nejenom odvážné, ale i sympatické. Zda to pomůže nastartovat novou kapitolu ve vzájemných vztazích s Francií, na to si budeme muset počkat. Vytváří to ale důležitý předpoklad.

Riceová jako by chtěla naznačit, že ze strany Washingtonu jsou dveře otevřené, nemá ale smysl dělat tlustou čáru za rozdílnými názory. Právě naopak, pointa spočívá v otevřené diskusi o nich. Ve klíčovém projevu ovšem Riceová zdůrazňovala to, co mají Spojené státy a Evropa (a tedy i Francie) společné, tedy "západní hodnoty" svobody a demokracie.

V jistém smyslu se dá konstatovat, že pro novou kapitolu v transatlantických vztazích dozrál čas. Francouzi a Němci pochopili, že Amerika se dokáže prosadit i bez nich, a navíc, že jejich protiamerické postoje vážně rozdělují samotnou Evropskou unii. Američané pro změnu zjistili, že bez staré dobré Evropy to přece jenom není ono. Břemeno vojenských i diplomatických misí je poněkud těžké. A hlavně, jak praví staré české pořekadlo, když se dva perou, třetí se směje. V tomto případě jsou tím třetím teroristé a nejrůznější zpupné režimy.

Během nynější zahraniční cesty Condoleezzy Riceové to názorně předvedl Írán. Mluvčí jeho ministerstva zahraničí se vyjadřoval nezvykle agresivně. V duchu osvědčeného pravidla, kdy zloděj křičí "chyťte zloděje", označoval Spojené státy za sponzora terorismu. Kromě toho se Teherán vysmívá Spojeným státům, že jsou osamocenou supervelmocí, kterou prý mezinárodní tlak přiměl k rezignaci na plány útoku na Írán.

Ani Francie či Německo dnes nechtějí nic takového slyšet. To, že jsou tamní islámští fundamentalisté nebezpeční, si totiž uvědomují stejně dobře, jako Američané. Dodejme tedy malou parafrázi zmíněného rčení, a sice, že když se dva přestanou prát, třetímu rychle zmrzne úsměv na rtech. Doufejme, že přesně to se stane v případě Íránu.

Důležitou zastávkou Condoleezzy Riceové byl Blízký východ. Přesně tato oblast se stává jednou z nejvyšších priorit Washingtonu v druhém období prezidenta Bushe, a je také vysokou prioritou v zahraniční politice Evropské unie. O tom, že mír mezi Izraelem a Palestinci je potřebný i z hlediska boje proti islámskému terorismu, není pochyb. Právě tam se tedy musí logicky začít při nové koordinaci evropské a americké zahraniční politiky.

Přitom na Blízkém východě vanou momentálně optimistické větry. Právě dnes se konal v Egyptě izraelsko - palestinský summit, který fakticky ukončil čtyřletou intifádu, jež k ničemu nevedla, snad kromě toho, že definitivně zdiskreditovala dnes už bývalého šéfa Palestinců Jásira Arafata. Po jeho smrti nastoupil realisticky smýšlející Mahmúd Abbás, se kterým mohou probíhat konečně věcná jednání.

Také na straně Izraele je dobrá konstelace hvězd. Podobně jako v době podpisu mírové smlouvy s Egyptem vládne konzervativní Likud, což paradoxně znamená větší podporu, neboť levicová strana práce dohody automaticky podpoří. Navíc premiéra Šarona může těžko někdo podezírat z naivity vůči Palestincům. Tvrdší politik se na izraelské scéně těžko hledá, pokud nehodnotíme jenom slova, ale konkrétní činy.

Jaká bude tedy zahraniční politika Spojených států pod vedením Condoleezzy Riceové? Bude nepochybně lojální vůči představám prezidenta Bushe, což ale neznamená, že nemůže být nezávislá. Bude odvážná v diskusích, a přitom nesmlouvavá v principech. Velkým otazníkem zůstane postoj vůči Rusku. Během nynější cesty Riceová poměrně tvrdě kritizovala prezidenta Putina. Zda bude ale Washington vůči němu obezřetnější než v minulých čtyřech letech, to je otázka stejně velká jako rozlehlá ruská step.

autor: Daniel Raus
Spustit audio