Protičeskost rakousko-uherského státního aparátu je mýtus, tvrdí literární vědec

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03463822.jpeg

Musí být cenzura vždy nutné jen špatná? Hostem Magazínu Leonardo byl literární vědec Stefan Segi z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky.

Ten je jedním z autorů knihy s názvem V obecném zájmu. Jde o první českou vědeckou práci, která se věnuje různým formám cenzury a regulace literární komunikace od pátera Antonína Koniáše až po rappera Řezníka.

„V knize pracujeme s obrovským množstvím zatím nepublikovaných materiálů,“ říká o knize Segi. „Jde o výsledek stovek hodin strávených v archivech.“

Autoři se v monografii snažili podrývat představu, že cenzura je něco apriori špatného, vysvětluje vědec. „Ukazujeme, že i významní autoři v různých dobách ji nechápali jako něco špatného.“

V čem tedy může být cenzura pozitivní? „Chrání veřejnost před nějakým zlem.“ To, že problém může vždy vězet v definici toho, co je tímto zlem, Segi připouští.


„Rakousko-Uhersko zveřejňovalo pravidelně, co všechno bylo zcenzurováno. A my bychom z dnešního pohledu 90 % tehdejších zákazů schvalovali. Většinou zakazovali antisemitské, nacionalistické články, tedy to, s čím my se ztotožňujeme."

Uvádí ale konkrétní historický příklad z cenzurní praxe. „V době Národního obrození byla velká diskrepance mezi tím, co autoři chtěli publikovat, a co jim rakousko-uherský cenzurní systém umožnil.“

Podle literárního vědce ale tehdejší cenzurní aparát odstraňoval v drtivé většině to, co bychom my dnes sami považovali za společensky nevhodné a v rozporu s dobrými mravy. Lze to dokázat ze seznamů, které sami cenzoři pravidelně publikovali.

„Mýtus o tom, že tehdejší rakousko-uherský státní aparát byl nějak protičesky zaměřený, je podle mě je absolutně falešný. Zákazů proti české literatuře bylo naprosté minimum,“ konstatuje Stefan Segi.