Propuštění rukojmích v Iráku: důvod k radosti i obavám

29. září 2004

Dvě Italky, šest Egypťanů a čtyři Iráčané se znovu narodili. Teroristé je propustili na svobodu po tom, co mnozí už považovali jejich osud za zpečetěný. Co se týče dvou 29-letých Italek, na internetových stránkách se nedávno dokonce objevily zaručené zprávy o jejich smrti. Mnoho lidí sledovalo bezmála v přímém přenosu jejich hororový příběh, který začal 20. srpna. Italky čekalo doma nadšené přivítání.

Obě humanitární pracovnice jsou známé jako "dvě Simony" (neboť kromě stejného věku mají také stejná křestní jména). Vítala je doslova celá Itálie, včetně premiéra Berlusconiho.

Poněkud skromnější cestu na svobodu zažil jejich irácký kolega a kolegyně Mahnaz Assamová. Ta uvedla, že ji únosci propustili o půl osmé ráno na jedné z bagdádských ulic. Kolem nikdo nebyl, takže zastavila taxík a jela domů.

Jisté je, že propuštění rukojmích je dobrá zpráva, jež okamžitě vyvolala naděje na záchranu dalších lidí. Mluví se hlavně o dvou francouzských novinářích a Britovi, který se v Iráku nešťastně pohyboval bez ochranky. Jeho dva americké kolegy už teroristé zavraždili.

Nad propouštěním rukojmích se ale vznáší stín podmínek, na které museli vyjednavači přistoupit. V případě Italek to byl milion dolarů výkupného. Za Francouze, kterých svoboda je na spadnutí, prý nepožadují teroristé peníze. Údajně se spokojili se souhlasem Francouzů, že budou pracovat na tom, aby byl Západ informován o jejich pohledu na "irácký odpor".

Za jisté se dá považovat tvrzení, že teroristé výměnou za rukojmí vždy něco dostanou, i když se jim nepodařilo dosáhnout například propuštění vězňů. Z toho vyplývá otázka, jak daleko mají vyjednavači vlastně jít. Argumentem pro zaplacení milionového výkupného je například to, že monitorovaný oběh bankovek z výkupného může nakonec (při troše štěstí) vést k vysledování teroristů. A samozřejmě, filosoficky vzato, lidský život má mnohem vyšší hodnotu, než výkupné teroristům.

Proti je naopak praktický argument, že jednou z nejpodstatnějších a nejúčinnějších součástí boje proti terorismu je odřezání zločinců od finančních zdrojů. Hlavně Američané se navíc kloní k postoji, že s teroristy se z principu vůbec nemá jednat - a už vůbec by se nemělo přistupovat na jejich podmínky, byť byly zdánlivě akceptovatelné. Každý takový případ zakládá totiž nepříjemný precedent a seje vítr, který sklidí bouři. Teroristům poskytuje příležitost se nejen zviditelnit, ale dokonce vyvolat dojem, že vlastně nejsou až tak hrůzní, jak je média vykreslují, a že vedou svůj boj - snad jenom poněkud pochybnými prostředky.

Nekompromisní postoj Američanů je samozřejmě nepříjemný pro rukojmí, na druhé straně zločinným organizacím nedává naději, že si únosy a jiným nepřípustným způsobem něco vymohou. Všechno má tedy svá pro a proti - a lidé, kteří v konkrétních situacích rozhodují (s vědomím, že jsou v sázce lidské životy), to věru nemají jednoduché.

Jinou otázkou je, zda teroristé mění strategii. Jednou možností je, že chtějí kombinovat kruté záběry vrahů, odřezávajících hlavy obětí, s poněkud "milosrdnějšími" kroky. Možné je i to, že budou dělat rozdíl mezi Američany a zbytkem světa. Nebo prostě vzniká celá řada různých organizací, jež se budou v kritické chvíli rozhodovat různě. Společným jmenovatelem je ale za každých okolností fakt, že praktiky teroristů jsou nepřípustné a boj proti nim nesmí v ničem ustat.

Všeobecně se předpokládá, že únosy cizinců by mohly ustat s postupně se zvyšující bezpečností v Iráku. Dočasná vláda je stále křehká a policie a armáda ani zdaleka nemají věci pod kontrolou. Většina energie se momentálně vybíjí ve sporech mezi jednotlivými frakcemi. Diskutuje se o tom, zda se vůbec podaří uspořádat lednové volby. Přesněji řečeno, zda budou v celém Iráku, nebo jenom někde. Už to je úspěch teroristů, snažících se přípravy hlasování pokud možno co nejvíc narušit. Volby jsou totiž naprosto podstatnou záležitostí pro budoucí stabilitu jakékoliv domácí vlády.

Bylo by ale naivní myslet si, že fungující státní aparát bude znamenat konec teroristů v Iráku. Spíš jejich aktivity jenom omezí a (tak jako v celosvětovém měřítku) i v tamním případě bude jejich likvidace záležitostí dlouhodobou.

Radost nad tím, že několik rukojmích se znovu narodilo, je tedy pochopitelná a správná. Obavy z teroristů by to ale určitě nemělo snižovat.

autor: Daniel Raus
Spustit audio