Projde kompromis Evropské ústavy?

Když odečteme ty, kteří byli naoko, nebo možná i doopravdy připraveni k ústupkům, jako protivné strany se jevily čtyři státy. Na jedné straně Německo a Francie trvaly na tom, že hlasovací systém přijatý na konci roku 2000 v Nice je natolik komplikovaný a obsahuje tak málo možností najít shodu, že rozšířená unie by se při jeho používání zablokovala. Berlínu a Paříži oponovalo Polsko a Španělsko argumentem, že není důvod hrnout se do reformy smlouvy, která ještě ani nevstoupila v platnost.

Nálada na začátku roku byla nejen kvůli roční době na bodu mrazu. První velké jednání ne už patnácti, ale pětadvaceti států skončilo neúspěchem a ten vypadal jako varovná předzvěst. Nejpochmurnější prognózy vyznívaly ve smyslu, že staří členové v koutku duše litují, že na přijetí desítky nováčků přistoupili, zatímco nově příchozí si mnou ušní boltce v rozpacích, jestli právě takto to chodívá ve spolku, kam bylo tak složité obstarat si vstupenku.

Hlubší analýzy začaly hledat důvody postojů důležitých hráčů a také možná východiska jejich posunu. Jako rozporné vypadalo stanovisko Německa. Od pádu železné opony vytrvale budovalo vztahy k zemím střední a východní Evropy a nyní to vypadalo, že byly odsunuty stranou, protože ve všem všudy dostala přednost obnova spojenectví Paříž- Berlín. Dokonce v takové míře, že občas zaznívaly pochybnosti, zda Spolková republika není v tandemu jen spolujezdcem. Minulý měsíc se postupně objevovaly důkazy, že Berlín v partii, která hrozila skončit zablokováním vztahů mezi starými a novými členy unie, přebírá iniciativu. První náznakem odlišení byly veřejné výroky ministra zahraničí Joschky Fischera o tom, že není užitečné dávat dohromady "jádro" Evropy. Aniž by to řekl nahlas, oponoval tak názoru, který po prosincovém summitu zazníval z Paříže. A nepřímo tak šéf německé diplomacie odpovídal na obavy, které v reakci na francouzské úvahy byly cítit v menších a středních zemích unie, mezi nimi v neposlední řadě Polska. Protože lpění Varšavy na smlouvě z Nice vycházelo mimo jiné z úvahy, že nabízená změna posílí nejlidnatější země, jako je Německo, Francie, Británie a Itálie.

Na přelomu tohoto a minulého týdne pronikly z Berlína další důležité informace. Němečtí diplomaté v Bruselu se nechali slyšet, že formule nabízená v prosinci už není nedotknutelná. Přitom ještě o pár týdnů dříve se zdálo, že Joschka Fischer tvrdil pravý opak. Pozornější posluchači jeho veřejných vystoupení si ale připomněli, že německý ministr zmiňoval především princip dvojí většiny. Na konci loňského roku měl vypadat tak, že souhlas uvnitř unie je podmíněn alespoň většinou jejích členů a tolika zeměmi, které zastupují šedesát procent jejích obyvatel. Proto menší a střední země chtěly, aby se vliv nejlidnatějších států snížil tím, že by k souhlasu bylo třeba více než prostá polovina členů unie.

Ve složitých situacích je dobré poslat vzkaz po prostředníkovi. Tím nejlepším je nyní Irsko, které unii tento půlrok předsedá a navíc jeho premiér Bertie Ahern má pověst zkušeného a obratného vyjednavače. Jemu se také přisuzuje myšlenka, že na konci března chce vyrukovat s kompromisem, podle něhož by potřebnou dvojí většinu v unii představovalo 55 procent členů a 55 procent obyvatel. Každá skupina by tak našla svůj ústupek. Na jedné straně by k souhlasu bylo třeba více zemí, na druhé straně by nejlidnatější státy daly snáze dohromady většinu opřenou o počet obyvatel.

Irský premiér je opatrný a říká, že své návrhy položí na stůl pouze v případě, když bude silná naděje dosáhnout všeobecné shody. Dveře k ní, jak se zdá, pootevírá německá diplomacie. Jakoby si v Berlíně vzpomněli na jedno ze starých čínských pravidel vyjednávání, které zní: Nechceš-li svého partnera či protivníka zahnat do kouta, kde by mu nezbylo než se jen bránit, je správné nabídnout mu i třeba jen úzkou stezku ven z nesnází.