Procházková: Rusové se v Estonsku cítí jako občané druhé kategorie, do Ruska ale odejít nechtějí
Estonsko stejně jako další pobaltské země sleduje válku na Ukrajině s obavami o svou vlastní suverenitu a bezpečnost, a to i s ohledem na početnou ruskojazyčnou menšinu. „Chtěla jsem zjistit, jak moc je to ruské obyvatelstvo pátou kolonou – jak moc se těší, anebo naopak bojí případného ruského útoku,“ vysvětluje pro Český rozhlas Plus novinářka Deníku N Petra Procházková, proč se po letech vrátila do Narvy, rozděleného města na hranicích s Ruskem.
Rusové tvoří pětinu obyvatel Estonska, ale v Narvě je to 97 procent a Estonce je možné potkat zřídka, ještě méně pak ve frontě na hraničním přechodu do Ruska. „Je pouze pro pěší držitele ruského pasu nebo víza, motorová vozidla projet nemohou, protože na mostu přes řeku Narvu jsou protitankové zátarasy a je obehnán ostnatým drátem,“ popisuje.
Ještě před pár lety byli místní zvyklí do protilehlého Ivangorodu přecházet denně za příbuznými a na nákupy zboží, které pak mohli výhodně prodat. Každý víkend sem také jezdili turisté ze 130 kilometrů vzdáleného Petrohradu. Na estonské straně jsou ale dnes velmi přísné kontroly a tvoří se fronty.
Čtěte také
„Jsou v tom bezpečnostní důvody a obava z infiltrace, ale i symbolické. Snaha dát Rusům najevo, že teď jsou na druhé straně a průchod bude velice omezený,“ přibližuje reportérka.
Většina zdejších obyvatel se estonsky nedomluví, nanejvýš rozumějí, protože třeba nápisy v supermarketech jsou pouze v estonštině.
„Pokládají se za Rusy, ale zároveň za občany Estonska. Říkali mi: ‚Necítíme se tady dobře, dívají se na nás skrz prsty jako na zlořády a občany druhé kategorie.‘ Ale když se jich zeptáte, proč neodejdou, tak řeknou, že Estonsko je jejich vlast, mají ho rádi a v Rusku je nikdo nechce,“ upozorňuje.
Estonský Donbas
Rusové do Estonska přišli v různých historických obdobích, někteří sem třeba dostali umístěnku do továrny. „Ne všichni pochopili, že se Sovětský svaz rozpadl a že to Estonci vítají. Mají nostalgii po dobách, kdy bylo jedno, kde žijete a jakým jazykem mluvíte. Hlavním jazykem ale byla ruština a to jim připadá, že bylo správně,“ všímá si Procházková.
Čtěte také
O válce na Ukrajině se prý místní vůbec nechtějí bavit a byli by nejradši, aby se jich vůbec netýkala. „A ona se jich dotkla dramaticky, protože místo na dopravní tepně žijí po uzavření hranice na konci slepé uličky,“ doplňuje s tím, že místní okamžitě odváděli řeč na vlastní problémy.
Narva prý vůbec nepřipomíná město v Evropské unii, spíše zapomenutý kraj s ošuntělými bytovkami, který v něčem připomíná ukrajinský Donbas. Estonská vláda se zde sice snaží investovat do škol, místní ale trápí hlavně vysoká nezaměstnanost, zejména mezi mladými.
Procházková vypráví, jak ji poblíž hranice zadrželi estonští pohraničníci: „Nic je tak neudivilo, jako když jsme jim říkali, že tam jsme 14 dní na dovolené. Oni ještě nikoho takového nepotkali. Je to vyloučený region bez pracovních příležitostí. Tohle by si Estonci měli pohlídat, protože naštvání a potenciál páté kolony tam cítit je,“ doporučuje.
Poslechněte si celý rozhovor v Interview Plus.
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
