Proč měly socialistické ženy lepší sex než ty na Západě? Bez rovnosti není orgasmu

03686001.jpeg

Navzdory všem možným výhradám vůči komunismu, pomohl tento režim ve východní Evropě emancipovat ženy a vedl k tomu, že měly lepší sex. Soudí tak alespoň profesorka Kristen Ghodseeová z univerzity v státu Pensylvánie v článku pro deník New York Times. Ghodseeová se zaměřuje na ruská a východoevropská studia.

Jak uvádí, když si lidé ze Západu představují komunismus ve východní Evropě, vybaví si omezené cestování, bezútěšnou krajinu plnou šedivého betonu, nešťastné muže a ženy stojící v nekonečných frontách v prázdných obchodech a bezpečnostní složky slídící v soukromí občanů. Přestože většina z toho je pravda, kolektivní stereotyp o komunistických časech neříká celý příběh.

Někteří si ještě vzpomenou, že ženy z východního bloku se těšily právům a výsadám, o jakých se mnoha ženám na Západě mohlo jen zdát, píše Ghodseeová a dodává: „To se týkalo třeba investic do vzdělání, plného zapojení žen do pracovního procesu, velkorysé podpory během mateřské dovolené a garantované péče o dítě v jeslích a školkách. Existuje ale ještě jedna věc, které se pozornost příliš nevěnuje. A sice fakt, že ženy v socialismu si užívaly lepší sexuální uspokojení, píše deník New York Times.

Dvakrát více orgasmů než na západě

Komparativní sociologická studie ve Východním a Západním Německu, která vznikla hned po sjednocení v roce 1990, ukázala, že ženy ve Východním Německu měly dvakrát více orgasmů než ženy v Německu Západním. Výzkumníci nad tímto výsledkem žasli. Zvlášť proto, že východoněmecké ženy byly vystaveny dvojímu břemenu. Vedle práce v zaměstnání se staraly i o domácnost.

Oproti tomu západoněmecké ženy zůstávaly doma a využívaly všemožných technických vymožeností, které jim šetřily práci a které nabízela kapitalistická ekonomika. Měly ale méně sexu než ženy, které pravidelně stávaly ve frontách na toaletní papír. Jak je to možné?

Bulharka Ana Durčevová žila 43 let svého života v komunistickém režimu. Řada věcí podle ní byla špatně. Zároveň ale soudí, že současná tržní ekonomika znemožňuje Bulharům rozvíjet zdravé partnerské vztahy. Po rozvodu žila Ana dlouho jako matka samoživitelka, přesto trvá na tom, že její život byl příjemnější než současný stresující život její dcery, která se narodila na konci 70. let.

Žena v továrně - feminismus - žena u soustruhu

„Vše, co dělá, se točí kolem práce a zase práce. A když přijde v noci domů, je strhaná. To ale nevadí, protože její manžel je na tom stejně. Dokážou jen sedět před televizí jako zombie. Když mi bylo jako jí, zažívali jsme mnohem víc zábavy,“ svěřila se Durčevová profesorce Ghodseeové.

Čerstvě vdaná třicátnice Daniela Gruberová z německé Jeny má jiný problém. Její matka, která vyrostla a žila za komunismu, na ni naléhá, aby si už konečně pořídila dítě. „Nechápe, že dnes je to mnohem těžší. Tehdy měli jesle a školky, mateřskou dovolenou a jistotu práce. Já pracuju od smlouvy ke smlouvě. Nemůžu si dovolit otěhotnět,“ vysvětluje Gruberová.

Tento generační rozdíl mezi matkami a dcerami podporuje představu, že ženy ve východní Evropě mohly žít uspokojivý život. I díky tomu, že režim vnímal ženskou emancipaci jako důležitou součást své ideologie.

Dějiny socialistické emancipace

Země na východ za železnou oponou potřebovaly ženskou práci, aby dosáhly rychlé industrializace po druhé světové válce. Ideologické základy pro rovnost žen ale sahají až do poloviny 19. století k německým levicovým myslitelům Augustu Bebelovi a Friedrichu Engelsovi. Rusko zavedlo volební právo pro ženy už v roce 1917. V prvních letech bolševické vlády v Rusku podporoval Lenin propagátorku sexuální revoluce Alexandru Kollontajovou, která hlásala, že lásku nesmí omezovat ekonomické faktory.

Během 20. let bolševici liberalizovali právo na rozvod, garantovali reprodukční práva, zřizovali veřejné prádelny a závodní jídelny, čímž umožňovali ženám zbavit se části domácích prací. Mobilizovali ženy do pracovního procesu, díky čemuž se staly finančně nezávislé na mužích.

Výstava Nech šije! Móda na Slovensku 1945–1989

Po Stalinově nástupu k moci těmto snahám odzvonilo, ale nedostatek mužů po druhé světové válce vedl komunistické vlády v ostatních zemích k obnovení různých emancipačních programů. A to včetně státem sponzorovaného výzkumu ženské sexuality. Většina východoevropských žen nemohla cestovat ani číst svobodný tisk, ale socialismus jim nabízel jiné benefity.

Bez rovnosti není orgasmu

„Už v roce 1952 začali českoslovenští sexuologové s výzkumem ženského orgasmu. Třeba v roce 1961 se konala konference čistě k tomuto tématu,“ řekla Ghodseeové Kateřina Lišková z Masarykovy univerzity v Brně. „Soustředili se na rovnost mužů a žen jako na klíčový aspekt pro dosažení ženského uspokojení. Někteří dokonce už tehdy tvrdili, že muži se musí podílet na domácích pracích a péči o dítě, jinak nemůže docházet ke kvalitnímu sexu,“ dodává Lišková.

Také polští sexuologové podle polské kulturní antropoložky Agnieszky Kościańské z univerzity ve Varšavě neomezovali otázku sexu jen na problematiku těla, ale zdůrazňovali i sociální a kulturní souvislosti. „Tvrdili, že ani ta nejlepší stimulace nepovede k ideálnímu výsledku, pokud bude žena vystresovaná a přepracovaná, bude mít starosti o budoucnost a o finanční zabezpečení.“

Přestože se nepodařilo odstranit všechny nerovnosti ani patriarchální uspořádání domácností, byly socialistické ženy soběstačné do takové míry, jaké dosáhlo jen málo žen na Západě. Většina východoevropských zemí i finančně podporovala matky samoživitelky, rozvedené ženy či vdovy. S výjimkou Rumunska, Albánie a Sovětského svazu za Stalinovy éry také ostatní východoevropské země zajišťovaly sexuální vzdělávání a umožňovaly potraty.

Emancipace shora

Mnoho liberálních feministek na Západě tyto úspěchy oceňovalo. Zároveň ale upozorňovaly na to, že se nejedná o výdobytek nezávislého ženského hnutí, ale o emancipaci řízenou shora. Představa, že jsou společnosti vštěpovány univerzalistické hodnoty vládami shora, se stala pro mnohé nepřijatelnou.

rovnost pohlaví

Nešťastným důsledkem tohoto posunu je, že řada výdobytků tehdejšího systému zanikla. Dcera paní Durčevové i Daniela Gruberová dnes opět řeší konflikt práce a soukromého života, který se dříve podařilo alespoň částečně vyřešit pro generaci jejich rodičů.

„Bulharská lidová republika mi dala svobodu, demokracie část téhle svobody zase vzala,“ myslí si Durčevová. Gruberová si žádné iluze o brutalitě východoněmeckého režimu nedělá. Chtěla by jen, aby „život nebyl tak těžký“.

Protože prosazovaly z mocenských pozic rovnost v práci, domácnosti i ložnici, mohou být ženy, které zaujímaly pozice ve státním aparátu minulého režimu, vnímané jako kulturní imperialistky. Jejich politika ale proměnila miliony životů, včetně řady žen, které dodnes chodí mezi námi jako naše matky a babičky.

Naší postmoderní citlivosti se může zdát takové jednání nepřijatelné. Občas je ale potřeba nezbytnou sociální změnu podpořit shora. Brzy se taková změna začne brát jako zcela přirozená, soudí profesorka Kristen Ghodseeová na stránkách deníku New York Times.