Přiznání Biljany Plavšičové před Haagským tribunálem

Občas se dotkla velkého bronzového kříže, který ji visel na krku. Původně jedna z nejznámějších a nejradikálnějších tváří velkosrbského šovinismu a rasismu, která jako členka bosensko-srbské prezidentské rady ještě před vypuknutím války v Bosně a Hercegovině veřejně podporovala etnické čistky.

Když k nim došlo, líbala před televizními kamerami velitele polovojenských armád Arkana, kterého oslavovala veřejně jako hrdinu a symbol Srbství. Omítala jednání o míru a v roce 1995 dokonce obviňovala i Slobodana Miloševiče za to, že podle ní prodal bosenské Srby Západu. Odmítala i daytonské mírové dohody. Do poslední chvíle byla loajální i k obviněnému válečnému zločinci Radovanu Karadžičovi, kterého jako víceprezidentka Republiky srpske v roce 1996 musela na nátlak mezinárodního společenství vystřídat ve funkci prezidenta.

Trvalo jí celý další rok, než pochopila, že nemůže daytonské mírové dohody bojkotovat a musí spolupracovat s mezinárodním společenstvím. Vysloužila si za to kromě jiného i odpor a zastrašování od velkosrbských šovinistů. Teprve když se jí pokusili unést, začala pomalu prohlédat.

Nakonec odešla z politiky, sama se přihlásila vyšetřovatelům mezinárodního tribunálu a jako první z vedoucích představitelů válečných stran se výměnou za přerušení stíhání za sedm dalších obvinění přiznala ke spáchání zločinu proti lidskosti ve věci organizace a podpory etnických čistek. Od pondělí do středy tedy tribunál naslouchal poslednímu kolu svědeckých výpovědí v jejím případě.

Před soudce předstoupili svědkové mučení, vězňové srbských koncentračních táborů, psycholog vypovídající o dlouhodobých traumatech přeživších obětí války. Neobvyklá však byla především čtyři svědectví. Nejprve nositel Nobelovy ceny za mír spisovatel Elie Wiesel prohlásil ve výpovědi přenášené satelitem z Paříže, že postup bosensko-srbských úřadů v době války snese srovnání s holocaustem.

O Biljaně Plavšičové řekl: ?Napomáhala tomu, že mučitelé mučili a vrazi zabíjeli?. Axel Boraine patřil mezi nejznámější bělošské bojovníky proti apartheidu v Jižní Africe a vedl později z pověření prezidenta Nelsona Mandely i tamní komisi pravdy a národního usmíření. Boraine vysvětloval soudu, že sám fakt přiznání a uznání viny, tak jak se k němu dopracovala Biljana Plavšičová, má obrovský význam pro usmíření v Bosně a Hercegovině. Největší pozornost však vzbudila svědectví dvou bývalých politiků.

Madeleine Albrightové, která v době bosenské války v letech 1992 až 96 byla velvyslankyní Spojených států u OSN a bývalého švédského ministerského předsedy Carla Bildta, který po Daytonu sloužil v Bosně a Hercegovině dva roky jako Vysoký představitel mezinárodního společenství. Dohlížel na dodržování daytonských mírových dohod. Albrightová řekla soudu, že v době války Bosna upadla zpět do barbarských dob a potvrdila, že Plavšičová měla v té době přímý vliv na formování bosensko-srbské politiky.

Carl Bildt, který byl ve své době mnohokrát kritizován za příliš smířlivý postup vůči srbským extremistům naopak tvrdil, že její vliv byl nepatrný a v době jeho působení prý napomáhala i s osobním rizikem prosazování Daytonského míru. Nutno zdůraznit, že Carl Bildt je v případě Plavšičové svědkem poněkud zaujatým.

V roce 1996 osobně napomáhal bosensko-srbskému vedení, které nevybíravou šovinistickou kampaní donutilo naprostou většinu Srbů opustit předměstí Sarajeva, která podle mírových dohod připadla federální muslimsko-chorvatské vládě. Nejpozoruhodnější byla však výpověď samotné Biljany Plavšičové. Tvrdila soudu, že byla na začátku války přesvědčena že Srbové bojují o holé přežití.

Měla prý informace o zvěrstvech spáchaných srbskými jednotkami, ale prý jim nevěřila, protože si nedokázala představit, že by Srbové byli něčeho takového schopni. Svoji řeč zakončila prosbou, aby její přiznání viny nebylo vztahováno na všechen srbský lid, neboť ten jak řekla, už za naši politiku zaplatil příliš vysokou cenu.