Příjezd prvního vlaku do Prahy
V roce 1839 otiskl Jan Evangelista Purkyně v Časopisu Českého muzea článek O železnodrahách a jejich nevyhnutelné potřebnosti v Evropě. Přestože zdůrazňoval vedle hospodářského přínosu železnic i jejich význam kulturní a pro sbližování národů, nebyl rozvoj železnic bezproblémový a vůbec neodpovídal obecné představě o prospěšnosti technického pokroku. Příznivci železnic museli svádět tvrdý boj nejen s představiteli dostavníkové přepravy, ale i s nejrozmanitějšími předsudky.
O šest let později však již proběhlo oficiální přivítání prvního parního vlaku v Praze. Bylo to 20. srpna 1845. Dobový obrázek zaznamenal jeho slavnostní atmosféru - velkou slavobránu s nápisem Willkommen, vlající prapory a vítající občany ve spořádaném špalíru. Publicisté píšící o slavnosti nijak nešetřili optimistickými vidinami: železnice zlikviduje nebezpečí hladomorů, hvizd parní píšťaly bude burcovat k práci, k stálému pokroku bez válek a blahobytu bez sociálních konfliktů. Praha byla ve velkém očekávání
Jako symbolický převoj vlaku přijela na "pražský dražín" jak se tehdy říkalo, nejdříve lokomotiva se symbolickým názvem Čechy. Přijel na ní Jan Perner, podílející se jako vrchní inženýr na výstavbě železniční trati z Olomouce do Prahy. O necelý měsíc později podlehl tento věhlasný stavitel a velký propagátor technického školství vážnému zranění hlavy. To utrpěl po úderu do sloupu, když se při výjezdu vlakové soupravy z choceňského tunelu až příliš vyklonil.
Dvacátý srpen byl ale ještě jeho slavným dnem. Cesta prvního parního vlaku do Prahy byla lemována množstvím slavobran, téměř na každém nádraží vítala vlak kapela a jásající davy. Mezi pečlivě vybranými cestujícími byli i tři arcivévodové, zastupující panovnický rod a dodávající celé slavnostní jízdě patřičný lesk. Večer byla na Pražském hradu vystrojena velká slavnostní hostina pro 750 čestných hostů, čeští vlastenci uspořádali ve stejný čas na počest příjezdu vlaku slavnostní besedu na Žofíně. Když i mezi ně přišli na kratší čas arcivévodové, uvítal je slavnostní pěvecký sbor složený na slova Františka Ladislava Riegra.
Následující den slavnosti pokračovaly. Dopoledne proběhlo slavnostní svěcení nádraží a lokomotivy, doklady o slavném příjezdu vlaku a další listiny byly uloženy do olověného pouzdra a to vloženo do "závěrečného kamene" celé stavby. Odpoledne proběhla hudební akademie ve Stavovském divadle, na níž byly předvedeny především skladby českých autorů.
Vyvrcholením programu byla kantáta Požehnání českých hor. Ta vyprávěla o hornících, kteří při práci v hlubinách narazili jak na nebezpečné skřety, tak i na přátelské trpaslíky. Když si horníci stěžovali, že zlata valem ubývá, prozradil jim panovník trpaslíků, že existuje ještě ušlechtilejší kov - železo. Ale zatímco kníže skřetů si pod železem představoval zbraně a válku, trpaslík měl na mysli železné koleje, které v míru spojují svět.
Druhý slavnostní den byl zakončen opět na Pražském hradě, tentokráte však okázalým bálem. Slavnosti pokračovaly i třetí den - v pátek 22. srpna. Dopoledne proběhla vojenská přehlídka, odpoledne byl položen základní kámen k pomníku císaře Františka, který měl ozdobit nově a nákladně vybudované nábřeží. V pozdních odpoledních hodinách započaly oslavy přímo na Vltavě - alegorické scénky se střídaly se závody a vodním turnajem, kdy se zápasníci se štítem a kopím snažili shodit svého protivníka z protijedoucí loďky do vody.
Při večerním divadelním představení pak mnohem více než samotný děj opery - opět s nezbytnou železniční tematikou - upoutaly a udivovaly kulisy. Ty představovaly pohled na první pražské nádraží z pohledu od Dlážděné ulice a pochopitelně také s nezbytnou lokomotivou. Závěr představení pak vyzněl jako velká oslava a hold panovnickému rodu.
Zatímco Pražané ještě řadu let sledovali jak je zabezpečen železniční vjezd do města, kvůli kterému musely být probourány do té doby ještě zcela neporušené pražské hradby, síť železnic se rychle rozrůstala. Po patnácti letech se železničních síť v českých zemích stala - vedle Dolních a Horních Rakous - nejhustší v celé monarchii.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
