Příběhy svatohorských madon vypráví o historii i našich předcích. Po válce ale upadly v zapomnění, říká historik Šimek

Takových sošek má dnes muzeum ve svých sbírkách okolo třiceti. V databázi, která expozici a výzkum doprovázela, ale eviduje přes dva tisíce exemplářů. Na počátku zájmu přitom stál chybějící exponát.

Čtěte také

Rožmitálské madony s Ježíškem kdysi chránily stavení. Možná, že podobnou máte doma

„Půl roku do otevření Podbrdského muzea jsme s kolegyněmi dostali na starosti patro národopisu, a tam jsme měli slíbenou na zapůjčení z jedné domácnosti velkou zalánku, svatohorskou sošku, která prý byla nošena v procesích, takže byla nezvykle velká,“ vzpomíná Šimek. „Ovšem ten pán na poslední chvíli cukl. Ale popiska zůstala, tak jsme si pak zapůjčili sošku z Hornického muzea.“

Práce na expozici zahájila i jeho badatelskou a sběratelskou vášeň. Svatohorské madony se dokonce staly předmětem jeho doktorského studia.

„Poté, co nám dovolili starostové měst udělat další z vědeckých výstav, jsem se intenzivně začal věnovat zalánským madonám a zachraňovat zničené kousky, protože zrovna ty jsou nejzajímavější,“ dodává.

Nahrazena moderními hodinami

Svatohorské sošky jsou podle něj rozpoznatelné na první pohled podle toho, že Panna Maria i Ježíšek mají císařskou korunu, a zároveň tím, jak madona své dítě drží. Některé jsou navíc opatřené pečetí jezuitských proboštů, která dokládá jejich původ a umožňuje datovat dobu vyřezání.

Čtěte také

iROZHLAS

Madona z Veveří je na víkend ve Veverské Bítýšce. Slavný gotický obraz je výjimečně dostupný veřejnosti

„V rámci toho, co se vyřezalo, je obrovská variabilita. Některé ze sošek z jiných částí světa přebírají podobu originálu téměř do posledního záhybu, ale u Marie svatohorské je to až neuvěřitelné, z čeho vycházeli, protože na oltáři byla stále oblečená do pláštíků a rouch,“ podotýká Šimek.

Lidé si ji nejprve kupovali jako památeční symbol na pouť a ochranný talisman pro svůj domov, postupem času se ale její význam měnil a z náboženského symbolu se stala pouťovým suvenýrem.

„František Nepil literárně ztvárnil typický příběh okolností nálezu a jak soška z důvodu nemodernosti byla odnesena na půdu, včetně prosklené schránky a oltáříku, protože do módy přišly hodiny,“ uvádí Šimek. „Odehrává se to během 20. let minulého století. Tvrdí se, že za první světové války mnoho lidí odstoupilo od víry, ale je zajímavé, že návštěvnost Svaté Hory v té době nijak nepoklesla.“

Dárek z poutě

Dnes jsou sošky nejčastěji předmětem sběratelství nebo obchodu se starožitnostmi. Zakoupit se dají i na internetu, kde se jejich cena pohybuje okolo tří tisíc.

„Je fascinující, že koupíte originál, kterému je minimálně 100 let, má nějakou patinu, historii, ale dneska by za to řezbář ani nevstal, aby vám vyřezal takovou kopii,“ konstatuje Šimek.

Čtěte také

O pouti do Santiaga už u nás vyšlo kolem 40 cestopisů. „Je to hodně, jejich autoři ale dokázali realizovat své sny,“ hodnotí cestovatel Zibura

„Přitom některé sošky opravdu můžou vyprávět svůj příběh o tom, jak vedle nich stála zapálená svíce, protože jsou pokapané voskem, jak je někdo přetřel úplně špatnou barvou, protože už ani nevěděl, jakou barvu měla, když stála v tom štítu a byla opršená.“

Přestože si lidé dnes sošky nepředávají z generace na generaci jako cenné dědictví a jejich význam prakticky upadl v zapomnění, mají i dnes velkou výpovědní i symbolickou hodnotu.

„Může říct něco o tom, jakým způsobem se bavili, ale i živili naši předkové, a mohlo by to dnešní majitele posunout i ve víře, protože poutě jsou opět v oblibě,“ uzavírá Šimek. „Lidé na ně chodí, snaží se digitál hodit za hlavu a taková soška jako dárek ze Svaté Hory může být připomínkou toho, co tam zažili.“

Co víme o rodinách řezbářů a výrobě sošek? Kde nejdál byla nalezena svatohorská madona? A přežila na Příbramsku rukodělná tradice vyřezávání zalánských sošek? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru. Ptá se Petr Vizina.