Příběh sudetského Němce z antifašistické rodiny, který chtěl založit Svaz přátel, ale stal se z něho agent StB

Walter Sitte se narodil v roce 1935 do sudetoněmecké rodiny kousek od německých hranic v Hrádku nad Nisou.
Walter Sitte se narodil v roce 1935 do sudetoněmecké rodiny kousek od německých hranic v Hrádku nad Nisou.

Před 74 lety řádili v českém pohraničí vojáci, partyzáni a revoluční gardy. Vyháněli Němce za hranice, vraždili, znásilňovali a kradli.

Vedla je nenávist, touha po pomstě a majetku. Po kapitulaci Německa 8. května 1945 začaly postupně vycházet v tehdejších médiích výzvy k „odgermanizování“. I to se stalo impulsem k násilí. Sudetští Němci, kteří to tenkrát jako děti zažili, vypráví, že se Češi chovali vůči starým, ženám a dětem často hůř než vojáci Rudé armády.

Poválečnými prezidentskými dekrety byli vysídleni tzv. čeští Němci. Odešlo přes dva miliony občanů německého původu. Od poloviny května do září 1945 probíhal na mnoha místech tzv. divoký odsun. Tisíce Němců v pohraničí, hlavně ženy, děti a starší lidé - muži se ještě nevrátili ze zajetí nebo utekli - byli vyhnáni před dům, ponižováni, a bez zavazadel donuceni odejít za hranice. Následným nařízením úřadů byly statisíce Němců uvězněny ve sběrných táborech a postupně donuceny odejít do Německa nebo Rakouska. Češi se přitom dopustili mnoho zločinů - vražd, znásilnění a krádeží. Historici zdokumentovali více než 35 masakrů v letech od května 1945 do konce roku 1946, během kterých zahynuly nejméně tři tisíce lidí. Nejmasovější se odehrál v Postoloprtech, kde českoslovenští vojáci postříleli přes 700 německých civilistů a na Švédských šancích, kde českoslovenští vojáci zavraždili téměř 300 civilistů, z nichž většinu tvořily ženy a děti. Ve sběrných táborech pro německé vysídlence umíraly stovky lidí hlady a na nemoci. Po válce lidové soudy vynesly 713 trestů smrti oběšením, z toho 475 Němců a 234 Čechů. 741 osob putovalo za zradu na doživotí do žaláře, asi 20 tisíc lidí bylo odsouzeno k menším trestům.

Dva světy: katolický a nacistický

Walter Sitte, první školní den (1941)

Walter Sitte se narodil v roce 1935 do sudetoněmecké rodiny kousek od německých hranic v Hrádku nad Nisou. Jeho rodiče patřili k menšině, protože odmítali nacismus, pohrdali Henleinem a Hitlerem.

Waltera vychovávali v katolické víře. Jeho strýc se stal farářem, teta vstoupila do kláštera, rodiče pravidelně chodili s dětmi do kostela: „Měl jsem dva světy. Ten doma, kde se o nacismu hezky nemluvilo a ve škole, kde jsme před vyučováním zpívali nacistickou hymnu. Jako každý kluk jsem chtěl uniformu. Jednou jsem ztropil strašnou scénu před výlohou, kde měli uniformu Hitlerjugend. Maminka mi jí nechtěla koupit, ale protože jsem křičel a vztekal se, lidi si toho všimli, měl jsem ji druhý den,“ vypráví Walter Sitte, kterému se jako malému klukovi líbily nacistické atributy: vlajky, zdvižená pravice, uniformita a podobně.

Tatínek odmítl jít k SS, za trest putoval ke Stalingradu

 Walter Sitte s matkou a sestrou (1940)

Z období 2. světové války si pamatuje několik dramatických obrazů. Třeba jak s tetičkou vítají na náměstí přijíždějící wehrmacht, stovky lidí skanduje oslavná hesla, náměstí je vyzdobeno transparenty „Heim ins Reich!“ (Domů do říše!).

Další obraz: tatínek opouští rodinu, jde do války. Walter v té chvíli nevěděl, jak statečně se jeho otec zachoval, když dostal povolávací rozkaz k jednotkám SS, ale odmítl. Za trest ho poslali do pracovní čety na východní frontu. Těžce ho ranili kdesi u Stalingradu, po zotavení se řízením mnoha náhod ocitl na západní frontě, kde se okamžitě vzdal Američanům. Domů se vrátil v srpnu 1945.

Do koncentráku za nevyvěšenou nacistickou vlajku

Walteru Sittemu se vybavuje ještě jedna vzpomínka z války, která ho dodnes mrazí. Maminka pláče a drží ho za ruku, z druhé strany jeho mladší sestřičku. Kráčí spolu na gestapo, kde ho prý zavřou a pošlou do koncentračního tábora, tak mu to řekl blockleiter.

Osmiletý Walter neměl strach, protože nevěděl, co je koncentrák. Na gestapo je poslal uliční blockleiter, člen NSDAP jistý Hán, který zjistil, že rodina na narozeniny Hitlera z okna nevyvěsila nacistickou vlajku. Na gestapu je přijal někdejší spolužák jeho maminky a poslal ji i s dětmi domů, ať dá za okno aspoň Hitlerovu fotografii. Konflikt s blockleiterem urovnal.

„Gitler gapúúút!,“ řval ruský voják na kole

 Walter Sitte, ministrant (1945)

Další obraz je už z konce války. V ulicích Hrádku na začátku května nikdo nebyl, většina úředníků a vojáků, kteří zahodili zbraně, utekli. Městečkem se za řinkotu a cvakání ráfku o dlažbu řítil na kole bez duší rudoarmějec a křičel: „Gitler gapúúút! Gitler gapúúút!“ Za okamžik se vynořili v ulicích Hrádku vojáci Rudé armády: „Na to nezapomenu. Hrůzostrašný pohled. Byli to šikmoocí Sibiřané. Šli beze slova, podél domů, husím pochodem.

Jeden voják popadl mojí sedmiletou sestřičku a odtáhl jí. Maminka vyběhla před dům a klekla si na kolena před nějakými vojáky. Jednoho z nich, důstojníka, zavedla na dvůr, kde jsem viděl, že ten Rus na mojí sestru hodil hromadu ostnatého drátu. Nevím, co se dělo před tím, jestli jí znásilnil.

Ten důstojník vzal bičík s kuličkami na konci a zbil ji do krve, pak šel do našeho domu, prošel patra a zpátky dolu, na skříni objevil bábovku, ulomil si kus, maminka mu donesla hrnek mléka, to všechno beze slova a pak promluvil skoro plynnou němčinou, že mu za války zavraždili tři jeho děti a že nedovolí týrat děti. Ale že bychom měli odejít, že za nimi přijdou Češi a to nebude hezké,“ vzpomíná Sitte.

Walter Sitte s rodiči a se sestrou (1951)

Za pár dní po kapitulaci Německa do Hrádku dorazily první hordy revolučních gard a vojáků. Walter si pamatuje, jak je v noci probudilo bušení na dveře, pak rána, jak je tři muži rozrazili: „Okamžitě ven! Táhněte do Německa! To bylo to divoké vyhnání, které se dneska tak zpochybňuje. Vyhnali nás ven, byli jsme jen v nočních košilích bez ničeho, dědeček a babička stáli před domem a klepali se zimou. Když se maminka bránila, řekli jí, že to máme přeci kousek, ať táhneme. Český soused pan Podhajský se tím rámusem probudil. Otevřel dveře a mávl na nás: ´Pojďte, pojďte! ´A nechal nás u sebe. Pan Podhajský byl už zaměstnaný na národním výboru, takže nám pomohl a nic se mu nestalo,“ vypráví Sitte.

V srpnu 1945 se vrátil tatínek z amerického zajetí. „Mamince řekl, ať se sbalí, že tady nezůstaneme, že musíme okamžitě do Německa. Maminka nechtěla, řekla, že je tady doma, že jsme my přeci nic Čechům neudělali, nebyli jsme fašisti, tak co se nám může stát,“ vypráví Sitte.

Komunistické úřady jim zabavily domek a vystěhovaly na okraj městečka do malého činžovního bytu. Tatínek musel do továrny, přišli o většinu majetku. Přistěhovalci jim nadávali, různě šikanovali. Rodina žádala o povolení k vystěhování, ale už bylo pozdě, hranice komunistický režim uzavřel. Žádosti jim úřady zamítaly s odůvodněním, že jsou nepostradatelní v továrně. Maminka se ze zoufalství oběsila. V dopise na rozloučenou se rodině omlouvala, že tenkrát tatínkovi odchod do Německa rozmluvila.

Chtěl být pilotem, stal se dělníkem v kamenolomu

Walter Sitte se vyučil elektrotechnikem. Přál si z celého srdce stát se vojenským pilotem. Absolvoval teoretický výcvik, prošel náročnými fyzickými a zdravotními zkouškami, kde brali tři ze sta, jeho vybrali, a těsně než měl nastoupit k leteckému praktickému výcviku, zavolal si ho velitel: „Na to nezapomenu. Zavolili mě přímo z letištní plochy, když už jsem takřka nastupoval do letadla. Velitel mi řekl, že za to nemůže, ale jsem nedostal doporučení, protože jsem Němec,“ vypráví Sitte, kterého právě kvůli této touze vydírali estébáci.

Walter Sitte s rodiči a se sestrou (1956)

Několikrát ho StB předvolala na výslech. Udavači o něm tvrdili, že je západním špionem, když mluví německy. Během jednoho z tvrdých výslechů Walter Sitte vyskočil na okno a pohrozil, že jestli okamžitě nepřijde velitel, zabije se pádem z okna. Nezavřeli ho, ale vydírali a žádali o spolupráci. Nabízeli mu, že mu zařídí vysokou vojenskou školu, letecký výcvik a dohlédnou na to, aby se stal, jak si přál, vojenským pilotem. Odmítl a nastoupil do továrny a později do kamenolomu.

„Ale bavilo mě si s nimi hrát,“ říká Sitte, registrovaný jako agent s krycím jménem Lom a Franz

V 80. letech žil Walter Sitte v Šumperku. Pokusil se tu založit Kulturní svaz občanů ČSSR německé národnosti, jeho kontakty v Německu a Rakousku neušly pozornosti StB.

Historik Tomáš Bursík prostudoval torzo z kádrového svazku Waltera Sitteho vedeného na původně prověřovanou osobu, později kandidáta tajné spolupráce a pak agenta Loma a Franze: „Dochoval se jeho vlastnoručně podepsaný závazek agenta StB. V roce 1987 se s ním setkali celkem patnáctkrát, pan Sitte nadiktoval celkem dvaadvacet zpráv. Že by podával zprávy nějak pro StB zásadní, to prostě ze svazku nevyplývá. Zajímali je právě emigranti v Německu, Němci žijící u nás a podobně. Zajímavé je, že většina svazku byla uložena do archivu a částečně skartována ještě před listopadem 1989. Už o něj nestáli,“ vysvětluje historik Tomáš Bursík.

Walter Sitte

Walter Sitte se diví a rozporuje, že ho vedli jako agenta. Prý jim podepsal jen závazek mlčenlivosti. Přiznává, že se s nimi v 80. letech scházel: „Předvolali si mě, že jsem navedený od landsmanšaftu. Musel jsem se každé tři týdny hlásit, pak to prodlužovali na tři měsíce. Když jsem se nehlásil, tak si pro mě přijeli. Neměl jsem co říct, protože jsem nic nevěděl. Nebyl jsem žádný špion. Na jaře 1989 mě zprostili přihlašovací povinnosti. A já jsem jim při své blbosti řekl, že nechci být zproštěn této povinnosti. Já jsem chtěl do toho nějak vidět. Začalo mě to bavit, pohrávat si s tajnou organizací. Ale od března 1989 už ode mne nic vědět nechtěli,“ vysvětluje Walter Sitte své kontakty se Státní bezpečností.

Všechno špatné, co v životě prožil, přičítá své německé národnosti: „Tohle Kainovo znamení jsem měl na čele prakticky celý život až do roku 1989,“ posteskl si Sitte.  

Nahrávku vzpomínek Waltera Sitteho pro Příběhy 20. století poskytl Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, který před několika lety realizoval projekt Zapomenutí hrdinové s podtitulem I oni byli proti fašizmu.