Příběh manželů Chnapkových: Mlýn v Osvračíně nám vyvlastnili měsíc před listopadem 1989

Dělo se to způsobem, který se osvědčil v padesátých letech: šikana, vyvlastňování majetku, znemožnění obživy, to vše v plodné spolupráci StB, soudů, Jednotného zemědělského družstva (JZD), místních „orgánů“. Novoroční příběh pro ty, kdo věří, že normalizační totalitní režim byl už jen mírnou „socialistickou diktaturou“ – a pro ty, kdo se chtějí blíže seznámit s každodenností husákovského Československa.

Chnapkovi: velmi stručné představení

Jaroslav Chnapko přezdívaný Šíma se narodil v roce 1956 v Mostě, kde později absolvoval učiliště Chemických závodů československo-sovětského přátelství: „Byla to obrovská fabrika, po které zaměstnance rozvážely autobusy. Každou chvíli tam byl výron plynu. Rozezněly se houkačky a autobusy odvážely přiotrávené lidi, kterým se udělalo špatně. Šel jsem s kamarádem, nad námi letělo hejno vrabců a ti pak padali dolů mrtví. Kamarád říkal, že to je tam tak každou chvíli.“ Bylo to každou chvíli: v devětasedmdesátém zahynula v chemičce Jaroslavova matka, když se snažila během havárie zachránit život své spolupracovnici.

Silvestra neboli Silva Chnapková přišla na svět v roce 1954 v Českých Budějovicích, vyrůstala však v Litvínově. Po maturitě začala pracovat v Praze, kde se spřátelila s lidmi z undergroundu. Podepsala Chartu 77, stejně jako Jaroslav – seznámili se v „komunitní usedlosti“ v Nové Vísce. Když státní aparát dům ve Vísce vyvlastnil a mnozí kamarádi začali mizet v exilu, kam je vyštvala StB v rámci akce Asanace, koupili Chnapkovi mlýn v Osvračíně (tehdy už vychovávali dceru Janu).

Silvestra Chnapková s dcerou Janou, 1975|foto: Post Bellum

Kolegové z Pomocné stráže

Chnapkovi si dům pořizovali v duchu staré praxe undergroundu: vytvořit si zázemí, žít po svém, co nejvíc nezávisle a soběstačně, mít prostor pro známé, pro soukromé koncerty „za zdí“. Zároveň už měli zkušenost z Nové Vísky: věděli, že je komunistický aparát nenechá na pokoji. Nechtěli ovšem odejít z Československa a chtěli dělat něco, co má smysl. Chodili do práce, k tomu si obstarali zvířata a začali hospodařit.

Silva v rozhovoru pro Paměť národa vzpomíná: „Nejdřív jsme měli kozu Žofku, ta byla výjimečná, hlídací, chodila s námi jak pes. (…) V té vesnici nikdo nic nechoval, nepěstoval, nejvýš králíky. Přišli jsme tam nezkušení, z města, uměli jsme sotva držet hrábě, a hned jsme měli kozu, krávu, pak prase, husy, slepice. Měli jsme takovou zoologickou a vesnické děti se chodily dívat k nám, co máme za zvířata. To bylo trochu komické.“

A Jaroslav ji doplňuje: „Rozhodli jsme se hospodařit. Měli jsme koně, a protože jsme nemohli sehnat téměř žádnou techniku, tak jsme s těmi koňmi orali. Dělali jsme si taky projížďky, s bryčkou i jen tak na koních. Dostával jsem tehdy kuriózní pokuty. Třeba mě zastavili esenbáci, když jsem jel na koni, a dostal jsem pokutu za rychlou jízdu. Jindy mě zastavila hlídka a dali mi pokutu za neosvětlené vozidlo. Tehdy nás pokutovali za všechno. Vykouknul jsem z vrátek a dostal jsem pokutu za bránění silničnímu provozu, ačkoli tam nikdo nejezdil, jen sem tam nějakej traktor.“

Hlídáni Bezpečností

„Byli tam furt. Třeba jsem se zdržel v práci, tehdy jsem dělal opraváře zemědělských strojů, blížím se k domovu, o víkendu měl být u nás nějaký koncert, policie se to domákla a dorazila. Vždycky potřebovali někoho, aby jim pomáhal, ukazoval, kdo je místní atd. A jak jdu k domovu, tak na cestě stojí chlapi, s kterými jsem ještě před chvílí pracoval v dílně, a na rukou mají pásky Pomocná stráž VB. Jeden se strašně styděl, a ten druhý, to byl kovaný komunista, ten se nestyděl vůbec. Zajímavé je, že po listopadu 1989 začal jako jeden z prvních pracovat v Německu... Říkal jsem jim: kluci, co tady děláte? - My tady musíme pomáhat. Musíme určit, kdo k tobě patří, aby policie nekontrolovala všechny. - Byl jsem z toho v šoku, mě vůbec nenapadlo, že člověk s nimi dělá, a oni si chvíli na to natáhnout tu pásku a jdou kontrolovat...“

S rodinou, polovina 80. let|foto: Post Bellum

Proces vyvlastňování

Komunistické „orgány“ začaly záhy usilovat o to, aby Chnapkovi z Osvračína odešli. Tlak byl jednoduchý: vyvlastnit budovy a pozemky, které náhle nutně potřebovalo místní JZD – a zajistit, aby se Chnapkovi dostali existenčně na dno. Jaroslav pokračuje:

„Nějaké pozemky jsme sice koupili, ale nemohli jsme je užívat, takže jsme si postupně pronajali louku, zahrady, kde jsme dělali sena, sekali jsme příkopy kolem silnic. A když jsme jeden z těch pozemků upravili a posekali, tak nám ten pronájem zase sebrali a pozemek cíleně zničili těžkým traktorem. Abychom neměli kde dělat sena.“

Snažili se o to, abyste neměli zvířata čím živit...

Jaroslav: „Tak. A těmi soustavnými pokutami docílili, že jsme si třeba týden neměli za co koupit jídlo... Chtěli nás dostat do ciziny, to bylo skoro u každého výslechu. Chodil jsem do práce, a když už jsme měli víc těch zvířat, tak Silva byla v domácnosti. Když nás začli vyvlastňovat, šel jsem pracovat na dráhu.“

Akce s kamarády v Osvračíně, 80. léta|foto: Post Bellum

Silva: „Museli jsme dobytek prodat, protože jsme ho neměli čím krmit. Tak jsme nahonem vymysleli, že budeme dělat keramiku. Oni si uvědomili, že se tedy zase budeme mít čím živit, a tak nám začali zabavovat budovy. Všechny. Postupně. Pak už jsme věděli, že to bude pořád horší, že i když si člověk koupí barák, vlastně mu nebude patřit. (…) Tehdy stačilo, aby poukazovali na zájem JZD, protože kam JZD vstoupilo, tam to bylo jejich.“

Jak vypadalo vyvlastňování?

Jaroslav: „Probíhaly dva soudy, jeden se týkal pozemků – to byla zahrada, zahrádka, dvůr, a druhý budov. Pozemky nám vyvlastnili dřív, soud o budovy se trochu pozdržel – měsíc před revolucí jsme dostali dvouměsíční lhůtu na vyklizení domu. V polovině přišla revoluce, to byla neuvěřitelná náhoda. Byli jsme poslední vyvlastněná usedlost na základě zákonů z padesátých let.“

Chnapkovi nakonec v Osvračíně zůstali, zachránil je pád komunismu. Pokud vás jejich vyprávění zajímá podrobně, pokud například chcete vědět, kdo a jak se na vyvlastňování jejich domu podílel, poslouchejte Příběhy 20. století.