Prezident Václav Klaus vystupuje v zahraničí v rozporu s ústavní tradicí

Ve skutečnosti měl národ jít do školy, aby se pravidla naučil. Bohužel, to nejde. Pravidla politiky se neučí tak jednoduše jako pravidla fotbalu: političtí hráči se je snaží ohnout podle své potřeby, protože jim to pomáhá v politickém zápase či rozšiřuje prostor moci. Lze tedy jenom uvítat, že projev prezidenta Klause v Bruselu vyvolal zájem o to, podle jakých pravidel se politický zápas řídí. Ta pravidla obsahuje Ústava, a tady narážíme na potíž: Ústava se nedá číst jako návod na obsluhu mixéru.

Kdyby měla obsahovat podrobný popis, co jednotliví ústavní hráči nesmí dělat, byla by tlustá jako telefonní seznam. Ústava proto pouze vymezuje jejich postavení. Chceme-li zjistit, jaké jsou kompetence ústavních hráčů v konkrétních případech, musíme ji interpretovat.

Musíme přitom vyjít ze základního určení Ústavy: obsahuje katalog práv občanů a principy a pravidla vládnutí v zemi. Ústavy vznikaly pro omezení moci králů. V parlamentních demokraciích, které formálně zůstaly královstvími, se královská moc z absolutního práva rozhodovat zredukovala na pouhou reprezentační funkci, viz třeba britská královna.

V parlamentních demokraciích, zdůrazňuji parlamentních, nikoliv prezidentských či poloprezidentských, prezident hraje roli krále. Je ověnčen gloriolou prvního občana státu, má řadu ceremoniálních pravomocí, jmenuje generály, profesory, soudce, zastupuje stát navenek - ale nemá žádnou výkonnou moc. Je z výkonu své funkce neodpovědný, což neznamená, jak se někteří domnívají, že si může dělat, co chce. Je absurdní domnívat se, že Ústava, dokument, který omezuje moc ve státě, zakotvuje libovůli. Prezident je neodpovědný, protože o ničem nerozhoduje. Jeho akty připravuje a odpovídá za ně vláda. Jak se to pozná? Lehce. Prezident a vláda jsou v Ústavě dvě složky moci výkonné. Jak je ústava definuje? Vláda je "vrcholným orgánem moci". Může mít výkonná moc dva vrcholné orgány? Určitě ne. A prezident? Je podle Ústavy hlavou státu, nikoliv orgánem moci.

Z toho jasně plyne vztah vlády a prezidenta. Politiku tvoří vláda a ta se za její provozování zodpovídá Poslanecké sněmovně. To je zcela standardní uspořádání parlamentní demokracie, kde se politický konflikt odehrává na ose vláda - parlament. Tak jako britská královna podle, podotýkám, nepsané Ústavy jmenuje premiérem vítěze voleb a pak pouze přečte projev, který vláda jím složená předkládá Poslanecké sněmovně, tak se má chovat i prezident v parlamentní demokracii. Ústava od něho očekává, že bude loajální vůči vládě. Napsáno to tam výslovně není, ale vyplývá to jasně z logiky konstrukce ústavy.

Kdyby britská královna nebo belgický král odjeli vystoupit do Evropského parlamentu s projevem kritickým vůči vládě, způsobili by ve svých zemích převrat. Jistě, mohou vyjádřit svůj názor, ale jedině potom, co rezignují. Vždyť ústavní demokracie vznikaly hlavně kvůli tomu, aby nevládl král, ale zákon. Kdo by to měl vědět lépe než vyznavači von Hayeka?

Bohužel, v českých poměrech se už od Masaryka nepodařilo, aby si prezident nedělal větší nároky, než mu ústavně přísluší. Platí to i pro prezidenta Havla - ústavní omezení mu byla těsná, i když česká ústava dává prezidentovi v některých oblastech, např. ve vztahu k centrální bance, zcela neobvyklé kompetence.

Např. jeho rudolfínský projev byl zcela jasným vybočením z jeho ústavní role. Podotýkám, že jsem to kritizoval už tehdy, v prosinci 1997.

Uvedu na závěr příklad ze zavedené parlamentní demokracie. Belgický král má podobné ústavní postavení jako český prezident. V roce 1990 nechtěl podepsat liberální zákon o potratech, protože byl v rozporu s jeho svědomím. Na rozdíl od situace u nás, kdy prezident zákon klidně nepodepíše a tváří se, že se nic neděje, belgický král požádal vládu, aby ho dočasně zbavila trůnu.

Místo krále zákon podepsala vláda a pak odhlasovala jeho návrat do funkce. Kdo zná vratkost belgické politické situace, ví, že tento čin krále vyžadoval odvahu. Tak jedná král, který ctí svou ústavní odpovědnost.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .