Překážkou pro vozíčkáře nejsou jen schody, ale třeba zmrzlá dlažba. Detaily, které zdraví nevidí

7. květen 2023

Handicapovaní lidé už dávno nežijí schovaní někde za zdmi, jak to bylo v dobách socialismu, a tak se obecně soudí, že mají podmínky pro život stejné jako všichni ostatní a společnost je bere naprosto samozřejmě. Vozíčkáři ale na stejné optimistické vlně nejedou. Překážek, které je čekají na každodenní cestě do práce nebo za zábavou, je stále mnoho. 

Osvícená města nebo městské části proto zřizují komise pro bezbariérovost, aby doporučovaly stavební zásahy ve prospěch méně pohyblivých seniorů nebo vozíčkářů.

Centrem Prahy projíždí skupina vozíčkářů, David Lukeš se snaží vyjet nájezd pod lešení na Národní třídě. Stavbaři se snažili, jenže málo. Takový sklon nestačí a ředitel Centra paraple potřebuje zatlačit, aby projel. „Prostě to nemají v oku. Takových míst jsou mraky.“ 

Čtěte také

Lukeš jede dál a ukazuje, kde vyrostly překážky, kde je schod do obchodu nebo městské budovy nebo kde se cítí trpění. Ve skupince je předsedkyně bezbariérové komise na Praze 1 Ema Rónová, která hodnotí podmínky pro vozíčkáře výrazně kritičtěji. „Že jsem přísná? Ani náhodou, jsem jenom realista. Chci používat věci jako ostatní.“ 

Bezbariérové komise vznikají postupně ve městech i městských částech. Naposledy třeba oznámila vznik takové komise Praha 7. Delší působení má za sebou bezbariérová komise pro Prahu 1, ve které sedí nově i Karel Ulm z hnutí Naše Praha 1. Přiznává, že se musí učit, dívat se na věci kolem sebe pohledem vozíčkáře.

„Náhle zjišťuji, kolik těch překážek je. Schody, zmrzlá dlažba v zimě. Detaily, které jsem doposud neznal. Radní si to vzali jako mantru a chystáme se to opravdu měnit.“ 

Ulice Prahy brázdí na vozíku desátým rokem Václav Uher. Snaží se situaci brát s nadhledem. „Já jsem ten, který se snaží chválit to, co se podařilo. Ale uvědomuji si, že můžu chválit díky těm, kteří upozorňují a kritizují.“   

Čtěte také

Optimisticky se chce dívat kolem sebe i ředitel Centra paraple David Lukeš. Zkouší to, má to však svá ale. „To, že jsem si našel cesty a že to nějak zvládám a nestydím se třeba požádat o pomoc, neznamená, že by to nemohlo být lepší.“   

Od roku 2006 existuje novela stavebního zákona a především jeho prováděcí vyhláška takzvaná bezbariérová. Ta zohledňuje stavbu chodníků, toalet, výtahů a třeba parkovacích míst. Přísná aplikace vyhlášky se ale prodražuje, takže se normy často obchází. Pro vozíčkáře to znamená neustálý lobbing a je to podle nich zatím nekonečný proces.

Jak snadno nebo naopak s jakými obtížemi se v něm pohybují lidé na invalidním vozíku, zjišťoval přímo v terénu Lubomír Smatana. Poslechněte si jeho Zaostřeno.

Spustit audio