Před 50 lety proběhl nejbrutálnější moment rozporuplné britsko-irské historie nazývaný Krvavá neděle aneb Bloody Sunday 1972

Třináct lidí, z toho sedm nezletilých zemřelo na místě, čtrnáctá oběť podlehla následkům zranění po čtyřech a půl měsících. Mnoho svědků včetně přihlížejících novinářů shodně uvedlo, že všichni byli beze zbraní. Pět obětí bylo střeleno do zad.

Čtěte také

Severní Irsko si připomnělo 50 let od „invaze“ britských vojáků

Stejně kontroverzní jako celý vojenský zásah proti civilistům bylo i jeho následné vyšetřování – mělo incident vysvětlit, ale hledalo jen argumenty na jeho obhajobu. Vyšetřování provázela manipulace s důkazy, nepravdivá svědectví aktérů a dlouhé roky byla Krvavá neděle vykreslována opačně, než jak se ve skutečnosti odehrála. Omluva přišla po mnoha letech.

Rok 1972 byl v Severním Irsku mimořádně dramatickým. Demonstrace stíhala demonstraci. Jeden z mnoha protestních pochodů byl naplánován i na neděli 30. ledna.

Původní trasa průvodu měla vést k radnici, v cestě ovšem stály narychlo vybudované armádní zátarasy, a tak se průvod stočil do čtvrti zvané Bogside. Do míst, kde většina z asi 15 tisíc účastníků protestního pochodu žila. 

Za chování ozbrojených sil je v konečném důsledku odpovědná vláda. Jménem vlády, jménem naší země, se hluboce omlouvám.
britský premiér David Cameron

Během demonstrace došlo k potyčkám, když výrostci napadli vojáky kameny a pokřikovali na ně urážky, armáda odpověděla vodními děly a slzným plynem. Až dosud průběh nijak nevybočoval z tehdy obvyklého průběhu incidentů mezi vojáky a mladými protestujícími.

Pak přišel rozkaz

Sedm minut po 16. hodině ale dostali výsadkáři rozkaz účastníky demonstrace zatknout. Podle tehdy platné legislativy měli na takový postup právo. Do davu vjela obrněná vozidla. Lidé se snažili utéct a vojáci spustili palbu. Masakr, během kterého vypálili stovku salv, trval deset minut.

Vyšetřování střelby v Londonderry, které krátce po incidentu vedl soudce John Widgery, došlo k závěru, že smrt 14 lidí zavinili sami organizátoři pochodu, protože „Vytvořili nebezpečnou situaci, kdy byla konfrontace nevyhnutelná.“ Nejsilnější kritika armády byla komentována slovy: „Palba hraničila s bezohledností“. 

Čtěte také

Jan Vávra: Varování ze Severního Irska

Znovu se vyšetřování masakru otevřelo v roce 1999. Trvalo dvanáct let, než tým vedený Lordem Savillem zveřejnil závěrečnou zprávu. Na jejím základě se tehdejší britský premiér David Cameron v červnu 2010 za Krvavou neděli jménem vlády omluvil.

„To, co se o Krvavé neděli odehrálo, je neospravedlnitelné. Nemělo se to vůbec stát. Nikdo z těch, na které mířila střelba výsadkářů, nepředstavoval žádnou hrozbu. Podle vyšetřovací zprávy stříleli vojáci na lidi, kteří už utíkali pryč, případně na ty, kteří šli pomoci zraněným a umírajícím. Zpráva hovoří o člověku, který byl zastřelen, když se plazil pryč od vojáků. Další byl zasažen, když ležel smrtelně zraněný na zemi. Zpráva zmiňuje i otce, který byl terčem armádní střelby, když šel pomoci zraněnému synovi,“ uvedl britský premiér David Cameron.

Čtěte také

Jan Jůn: Britská ztráta Severního Irska na obzoru po irských volbách

„To, co se stalo, se nikdy nemělo stát. Rodiny těch, kteří zemřeli, neměly žít s bolestí ze ztráty někoho blízkého. Někteří příslušníci našich ozbrojených sil jednali chybně. Za chování ozbrojených sil je v konečném důsledku odpovědná vláda. Jménem vlády, jménem naší země, se hluboce omlouvám,“ dodal.

Proč?

Je těžké říct, kdy přesně násilí v Severním Irsku vůbec začalo. Na úplném začátku, v polovině 60. let, stála nenásilná kampaň na podporu občanských práv severoirských katolíků.  

Nejrůznější organizace tehdy požadovaly to, co ve zbytku Západu i samotné Velké Británii bylo dávno samozřejmé: Konec diskriminace na základě náboženského vyznání.

Čtěte také

Jan Jůn: Británie: Začíná pomalu vystřízlivění z brexitu?

Katolíkům byl zapovězen kariérní růst a měli horší přístup k bydlení. Kampaň žádala zajištění rovného volebního práva. Hlas ve volbách do místních zastupitelstev byl vázán na vlastnictví nemovitosti. Tehdy bylo běžné, že i dospělé děti, často s rodinami, žily v domě společně se svými rodiči. V tom případě ale připadal jediný hlas na několik domácností. Především se to týkalo katolíků a tedy Irů. Obecně patřili k méně majetné části společnosti.

Kampaně žádaly i reformu policie, její příslušníci byli vesměs protestanti a byli obviňováni z náboženské diskriminace a policejní brutality.

V neposlední řadě se Irové domáhali zrušení zákona o zvláštních pravomocích, který v Severním Irsku umožňoval policii zakázat jakékoliv shromáždění a také zatknout a uvěznit lidi bez obvinění nebo soudu. Tento zákon byl používán téměř výhradně proti katolíkům.

Co se tehdy stalo a je se změnilo vnímání masakru z lednové neděle? To je téma pořadu Zaostřeno Jaromíra Marka.