Čína letos z pohledu historických výročí zažívá náročný rok. Tak například 4. června 1989 převálcovala čínská armáda studentské povstání na Náměstí Nebeského klidu. Dne 1. října 1949 zase Mao Ce-tung vyhlásil vznik Čínské lidové republiky. A 4. května 1919 protestovali čínští studenti proti zaostalosti své země a jejímu ponížení po první světové válce.
Tento posledně zmíněný lidový neklid se do dějin zapsal jako Hnutí čtvrtého května. Jeho důsledkům v čínské politice se nyní podrobněji věnuje rakouský deník Wiener Zeitung. List připomíná, že i když Čína po první světové válce oficiálně patřila k vítězným mocnostem, oblasti spravované Německem v provincii Šan-tung byly přislíbeny Japonsku.
Čínský dopisovatel německého magazínu Der Spiegel Bernhard Zand nedávno poznamenal, že všechny tři vyjmenované události – z let 1919, 1949 a 1989 – dodnes ovlivňují jak vlastní obraz, tak také světovou image Číny.
Rakouský deník Zandovi dává za pravdu a doplňuje, že Čína je zvláštním spojením kontinuity a zlomů. Tamní vláda tak na jedné straně opakovaně odkazuje na pětitisíciletou historii země, na straně druhé se v čínských současných dějinách sotva dočteme o Sinchajské revoluci z roku 1911, kdy došlo ke svržení poslední císařské dynastie Čching a založení republiky prezidentem Sunjatsenem.
K dalším zlomům v čínských dějinách se řadí Druhá čínsko-japonská válka z let 1937 až 1945 a občanská válka mezi příznivci Čankajška a Mao Ce-tunga mezi roky 1927 a 1949. Mao se následně v letech 1957 a 1959 prostřednictvím čistek postaral o odstranění disidentů přiklánějících se na stranu tržního hospodářství. Mnoho z nich skončilo ve vazbě nebo na popravišti.
Hladomor, spojený s Maovým katastrofálním modernizačním projektem, nechvalně proslulým Velkým skokem vpřed, pak na přelomu padesátých a šedesátých let stál životy minimálně 15 milionů lidí. A kulturní revoluce mezi lety 1966 a 1976, jež měla za cíl udržení Maovy moci, si vyžádala více než čtyři sta tisíc mrtvých.
Zabývat se událostmi roku 1919 a Hnutím čtvrtého května podrobněji se tak vyplatí, protože hybatelem tehdejších protestů byla snaha o radikální modernizaci země a národní obrození. A to jsou motivy určující diskurs jak minulé, tak také současné čínské politiky, píše Wiener Zeitung.
Studentské nepokoje před sto lety byly živené nespokojeností s elitářským a zkorumpovaným systémem, situací po první světové válce a chudobou. Intelektuál a profesor z pekingské univerzity Čching-chua Wang Chuej ve své knize Čínské revoluce 20. století, vydané před třemi lety, píše o duální transformaci osvícenství a záchrany.
Architekt Jan Benda emigroval v roce 1987 společně se svou ženou z nesvobodného Československa do Kanady. Největší zakázky našel jejich společný architektonický ateliér paradoxně v Číně, kam se také proto přestěhovali. Příznivcem mentality a kulturního založení místních ale není.
Připomíná přitom, že se aktivisté z Hnutí čtvrtého května považovali za radikální sdružení a pokoušeli se oslovit především davy v ulicích. Ráno 4. května roku 1919 se pak podařilo na okraj Náměstí Nebeského klidu proniknout až 15 tisícům studentů.
Na transparentech byly k vidění nápisy jako Čína je Čína Číňanů! nebo Potrestejte vlastizrádce!. Před domem jednoho z politiků došlo k potyčce a následné střelbě. Některé ze studentů policie uvěznila, 7. května byli ale na nátlak demonstrujících propuštěni.
Umělci z celého světa vzdávají hold demonstrantovi, který se před 29 lety na náměstí Nebeského klidu v Pekingu na znamení vzdoru postavil sám před kolonu tanků. Obrázky neznámého muže se na Západě proslavily, Čína ale jakékoliv zmínky o krvavém potlačení protestů v roce 1989 přísně cenzuruje.
Podporovatelé tehdejší revolty považovali konfucianismus za důvod úpadku země a požadovali naopak příklon k západním hodnotám. Představitelé protestu jako například intelektuál Čchen Tu-siou, ale následně svým myšlením stále více směřovali ke komunismu.
„Nejdříve musíme pro společnost a fungující stát západního střihu zavést nezbytný nový druh víry, a sice víru v lidskou rovnost,“ napsal Čhen, který se později stal generálním tajemníkem komunistické strany.
Ve sbírce esejů s názvem Perspektivy moderní Číny z roku 1991 ostatně odkazují někteří autoři na přímou souvislost Hnutí čtvrtého května s Maovou komunistickou revolucí po roce 1949 a také s reformou vůdce Teng Siao-pchinga otevírající čínské hospodářství světu o třicet let později. Oba státníci chtěli zmenšit obrovskou zaostalost Číny za Západem.
Americký sinolog Lloyd Eastman kdysi popsal paralely mezi studentským Hnutím čtvrtého května a protesty studentů o sedmdesát let později v roce 1989. Podle něj Hnutí čtvrtého května vyjádřilo „odpor vůči politické impotenci“.
Čínský parlament schválil změnu ústavy, která umožní, aby prezident Si Ťin-pching zůstal hlavou státu doživotně. To ale může být nebezpečné, varuje hongkongský deník South China Morning Post .Zrušení ústavní klauzule, která omezovala dobu prezidentství na deset let, může podle listu vést k nejkontroverznějšímu politickému vývoji v moderní historii Číny – nejen od nastolení komunistické vlády v roce 1949, ale od založení republiky v roce 1911. Politologie považuje prezidenta na doživotí v podstatě za monarchu.
Mao po roce 1949 vybudoval mocný komunistický režim. Studentské demonstrace z roku 1989 na náměstí Nebeského klidu a neschopnost Teng Siao-pchinga ukončit je bez krveprolití pak podle Eastmana ukázaly novou politickou impotenci Číny.
Zajímavé je také to, že tento sinolog v souvislosti s rokem 1919 poukazuje na ekologickou krizi, se kterou se Čína tehdy potýkala.
Od 14. století do roku 1850 totiž počet obyvatel země vzrostl z asi 75 milionů na 450 milionů. Nadměrné užívání zemědělské půdy, rozšiřování sídel, nedostatek dřeva a potravin, eroze a s nimi související záplavy byly důsledkem tohoto růstu a způsobily chudobu. Zároveň přispěly k převratu v roce 1911 a staly se živnou půdou pro protesty ze 4. května 1919.
Skutečnost, že Hnutí čtvrtého května nese význam také v současné době, si uvědomuje i čínská vláda. Lidem proto dopřála na začátku května čtyřdenní volno, uzavírá rakouský deník Wiener Zeitung.
Jan Rosák, moderátor
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
