Pravý důvod nepřítomnosti Václava Klause při vyznamenávání Václava Havla

17. říjen 2003

Symbol československého hnutí odporu pro komunistické totalitě, exprezident České republiky Václav Havel byl vyznamenán nejvyššími státními poctami, Řádem Bílého lva a Řádem Tomáše Garrigue Masaryka. Jak sám zdůraznil, pocty přebíral nejen za sebe, ale i za své spolupracovníky disidenty, kteří se zasloužili o svržení totality.

Václav Havel získal mnoho mezinárodních a univerzitních ocenění. Avšak ani on, ani jeho spolupracovníci z disentu to nechápali jako striktně osobní vyznamenání, ale jako vyznamenání celému hnutí odporu diktatury. Bez tohoto hnutí a také výsledku jeho úsilí totiž svržení nadvlády komunistů by Václav Havel neznamenal nic, než persónu, osobnost spisovatele.

Václav Havel se však stal symbolem hnutí odporu, tak to bylo vždy chápáno a všechna jeho vyznamenání patřila také jeho účastníkům. Sám Havel to mnohokrát zdůrazňoval. Prakticky nešlo hnutí i jeho vůdčí osobnosti vyznamenávat kolektivně, ocenění Parlamentu České republiky z roku 2003 lze tady chápat v tomto smyslu. Vyznamenání ignorovali komunisté. Byli tak vytíženi svou prací, zřejmě na destrukci demokratického systému, že neměli čas poctít slavnost vyznamenávání exprezidenta svou účastí.

Dokonce, jak to odůvodnil militantní komunista Exner, proto, že Havel je v podstatě válečný štváč. Neúčast komunistů byla celkem logická, Havel je ignoroval, nebyl na nich závislý při své prezidentské volbě, neměl jim tudíž za co děkovat. Ale ani oni jemu. Jeho historie boje proti Husákovskému komunismu, tedy předkům současných komunistů zavdávala důvod Havlovi nezatleskat. Ale také mohli. Demokraté totiž dosud vytýkají Havlovi, že se striktně nezasadil za jejich zakázání, když nastupoval do funkce, nebo během jejího trvání. Alespoň to mohli komunisté kvitovat a vyslat na jeho adoraci své představitele. Ovšem komunisté jsou v dnešních sobotních zásadách striktní, stejně jako byli jejich předchůdci.

Vyznamenávání exprezidenta Havla ovšem ignoroval i současný prezident, Václav Klaus. Byl vytížen velice důležitou cestou po kraji Plzeňském. Kdyby byl na státní návštěvě třeba na Islandu, nebylo by se čemu divit. Ale krajanská vlastenecká cesta po kraji vzdáleném několik desítek kilometrů od Prahy, kam by se dalo na jednu či dvě hodiny odskočit a potřást předchůdci rukou, to vše zhatilo. Co Klausova neúčast dokazuje?

Má přinejmenším dvojí aspekt. Představitel disentu Václav Havel nikdy nezískal podporu od Václava Klause ani v disentu, ani později. Václav Klaus jako slušný občan, nedisident, nekomunista, ale osoba, jakou chtěl mít normalizační režim, totiž poslušného občana, nemíchajícího se do ničeho, neměl s Havlem jako občanem disidentem nic společného. Byl občanem jako 90 procent národa.

Staral se jenom o své věci, vzdělání, rodinu a fakticky se do věcí obecných nemíchal. Absentoval v tom nejdůležitějším, mluvit do věcí veřejných, které se týkaly také jeho i oné dřímající většiny národa. Ona republika, věc veřejná nebo společná, by měla zajímat každého občana, který se k ní má také vyjadřovat, aby nedocházelo ke zneužití obce diktátorem a jeho sluhy. Absence v této věci se obecně považuje za selhání občana, za jeho sebedegradaci a odevzdání své vůle, svého hlasu samozvancům u moci.

Když Havel bojoval a za to také seděl ve vězení, Klaus mlčel, staral se o své věci. Tudíž nedisident Klaus svou trpnou existencí podporoval de facto diktátorský režim a stál na opačné straně, než Havel a českoslovenští disidenti. Co tedy měl na vyznamenávání disidenta Havla a prezidenta republiky v letech 1990 až 2003 dělat? Logicky nic.

Nic ho neopravňovalo k účasti. Václavu Klausovi lze upřít mnoho věcí, ale nikdy ne nedůslednost. Byl i v této věci víc než důsledný, s Havlem neměl nic společného v době násilí a také v době osvobození s ním měl společného málo. Na co a pro co má ze sebe teď dělat šaška a gratulovat osobně člověku, který ho svoji historií a tudíž i morálními kvalitami v boji o demokracii mnohokrát převyšuje. Bylo by to trapné a Václav Klaus má alespoň tu míru sebevědomí a důstojnosti, že sebe nezradí. Nebude se přetvařovat.

Je v tom totiž důsledný jako komunisté. Jejich účast na slavnosti k poctě Václava Havla by byla v podstatě provokativní. Hrají si sice na demokraty a z bolševické minulosti a Gottwalda či Husáka se nechtějí vzdát, ať to stojí, co to stojí. Jsou věrni sami sobě a své krvavé historii, pokud se nedistancovali od bolševismu a gottwaldismu. Také Václav Klaus na jaře letošního roku ve svém programovém prohlášení o nekomunismu se přiznal ke kontinuitě své osobnosti. Co by proboha on, nedisident pohledával na slavnosti disidentů a díval se, jak předseda senátu České republiky, disident Pithart odevzdává disidentu Havlovi nejvyšší vyznamenání.?

Takže krátce a stručně. Postoj Václava Klause a komunistů k vyznamenání exprezidenta Havla je stejný. Zřejmě si už dříve padli do oka a bez komunistů by Václav Klaus coby prezident necestoval po kraji Plzeňském. Ovšem Klausova neúčast při Havlově vyznamenávání má jeden nepříjemný háček, kdyby byl Václav Klaus, současný prezidenta České republiky, soukromou osobou, jeho absence by byla zcela pochopitelná. Navíc by jej s jeho minulostí na slavnost ani nikdo nepozval. Ale Klaus je v nejvyšší státní funkci, je hlava státu a na této úrovni se takové výjimečné státní akty neignorují.

autor: Ján Mlynárik
Spustit audio