Pravlastí dud není Skotsko. Do celé Evropy se rozšířily z východního Středomoří

Budovou Národního dudáckého střediska v Glasgow se nese ostrý zvuk. Tony McLelland, který vypadá každým coulem jako Skot, se potí, rudne ve tváři, ale nepřestává hrát. I v devětadvaceti a na vrcholu sil je zřejmé, jak náročná je hra na dudy.

Skotským Edinburghem znějí už padesát let české dudy

Skotský Edinburgh je hlavní město whisky, mužů v sukních a dudáků. Dudy jsou zkrátka jedním ze symbolů Skotska. Hrají ve vojenských kapelách i po hospodách. Téměř s jistotou můžeme říct, že na české dudy hraje jen jeden jediný skotský dudák. Jmenuje se James Mc Donnald Reid a zanotovat na ně umí i českou klasiku.

Ondřej Konrád: Co (ne)vím o Skotech

• Upravit
• Smazat

Po bitvě může být generálem každý, a když už víme, že Skotsko aspoň prozatím zůstává součástí britské koruny, říkám za sebe, že jsem té touze po samostatnosti tak docela nerozuměl. A mám pocit, že když jde o jeden ostrov, jsou společné království a ústřední správa celkem logické. Ale pohled z Prahy do Edinburghu je přece jen na značnou dálku.

Tony začal jako dítě, ale hru zvládl až po sedmi letech učení. Dnes se tento Skot zajímá i o archeologii a historii svého nástroje. A připouští, že první dudy téměř jistě nebyly skotské. Dějiny tohoto prastarého dechového a lidového nástroje jsou silně mezinárodní.

„Kdysi se na ně hrálo v celé Evropě,“ říká německý historik a znalec dud Ralf Gehler. Podle něj vědci registrují asi 200 typů, a některé pocházejí i z Malé Asie a severní Afriky. Nějaký čas byly dudy dokonce francouzským dvorním nástrojem.

„Nejspíš vznikly ve východním Středomoří, možná v Egyptě, možná v Malé Asii, zhruba před čtyřmi tisíci lety,“ nastiňuje Gehler. Role nástroje dramaticky poklesla až v 19. století.

Do té doby šlo o pastevecký nástroj, který měl mimo jiné odhánět vlky a chránit ovce. V Německu se dnes jejich užití omezuje na trhy se středověkou tématikou.

Odpuzující rámus

Ale i to se začíná měnit, zdůrazňuje znalec s neskrývanou radostí. Po celé Evropě totiž dochází k renesanci nástroje. „Jejich ostrý a mohutný zvuk je dokonalým vyjádřením mužnosti a agrese,“ popisuje Ralf Gehler, podle nějž dudy představují určitý symbol odporu. Z dud se tak dnes stává intelektuální forma punku, poznamenává k tomu DPA.

Z mnoha částí Evropy ostatně dudy nikdy nezmizely. Například se to týká lužickosrbského folklóru. V Itálii se nástroj jmenuje zampogna, v Polsku koza či kobza.

Dudy začal sbírat po přečtení komiksu. Teď jsou jeho unikátní kousky k vidění ve Strakonicích

Dudy, gajdy, kozel nebo pukl. Nástroj s koženým měchem a píšťalami, charakteristický výrazným ostrým zvukem, je prý jedním z nejstarších lidových nástrojů. Dodnes ho najdeme po celém světě.

„Tvar a zvuk bývají výrazně regionální,“ vysvětluje Thomas Zoeller, zakladatel dudácké akademie v Německu. Jako první německý i kontinentální Evropan absolvoval Královskou konzervatoř v Glasgow.

Na druhé straně má hra na dudy i své stinné stránky. Magazín Piper and Drummer před časem připustil, že s hrou na dudy je často spojováno nemírné požívání alkoholu. A nejednou tento nástroj přivodil i rozpad manželství.

Některé nástroje, zejména ze skotské Vysočiny, jsou velmi hlučné a mohou lidi spíše odpuzovat. Jak navíc varuje McLelland, při špatném používání mohou poškodit svaly i cévy. „Hráči může otéct krk, že vypadá jako žába,“ tvrdí Skot.

Zoeller ale ujišťuje, že jde o otázku správné techniky a hráči pak nic nehrozí. Na druhou stranu existují důkazy o tom, že v nástroji z kozích měchů se snadno šíří plísňová nákaza. V několika ojedinělých případech to vedlo dokonce ke smrti. Takže pravidelné čištění dud je životní nutností, doporučuje agentura DPA.