Práce evropského Konventu a ústava

Konvent, v jehož čele Valéry Giscard d´Estainq stojí, dostal v pravdě historický úkol. Sestavit ústavu Evropské unie. První problém byl už v tom, že kupříkladu ve Spojeném království, jež se za svou staletou historii dodnes bez psané konstituce obešlo, toto slovo vyvolává u mnohých politickou kopřivku. Nakonec si Britové na myšlenku Evropské ústavy zvykli, protože jak jinak konec konců nazvat základní smlouvu v unii, která by měla vytáhnout to nejpodstatnější z dosavadních smluv a ještě navíc přiblížit unii občanům?

Splnit takovéto zadání se zdá takřka nemožné ? zvláště, když nad proklamovanou oddaností evropské integraci v poslední době převažuje důrazná obhajoba národních zájmů jednotlivých členských států unie. Až do minulého týdne do pro Giscarda vypadala na debakl. Do vrcholné schůzky unie v řecké Soluni se počítají už jen dny a dosavadní nápady předsedy Konventu se nesetkávaly s příliš vřelým přijetím. Kupříkladu respektovaný předseda zahraničního výboru Evropského parlamentu Elmar Brok, Giscardovi návrhy označil, možná poněkud příkře, za "autistické".

Oč je mezi členy Konventu největší spor? Pochopitelně o pravomoci. O vztahy mezi jednotlivými institucemi unie. O to, zda si svou váhu uchová Evropská komise, kterou hlavně střední a menší země považují za záruku dodržování dohodnutých pravidel. Nebo zda se ujme myšlenky zrušit dosavadní půlroční střídání všech členů v čele unie a nahradí jej stálý předseda či prezident Evropské rady, kterou dnes tvoří šéfové států a vlád unie. A v neposlední řadě jaká bude váha jednotlivých zemí při tak zvaném váženém hlasování, kdy se bere v potaz počet jejich obyvatel.

Kdo by si nedokázal představit složit diskusí o novém vnitřním uspořádání unie, měl by si připomenout, že v prosinci roku 2000 ve francouzském Nice, se nyní platná pravidla, dojednávala v infarktovém vyjednávacím maratónu, více než čtyři dny a jen tak tak neskončila debaklem. Na konci minulého týdne předvedl Valéry Giscard d´Estainq a celé předsednictvo Konventu vrcholný výkon. Po dvaasedmdesáti hodinách debat dali na stůl kompromis, který má jako základ naději na přijetí už jen proto, že i jeho dnešní kritici nejsou schopni sestavit vlastní verzi evropské ústavy.

Aby své nápady učinil pro oponenty stravitelnější, použil zkušený politik dvě osvědčené metody. Některé návrhy trochu zředil a jiné doporučil uskutečnil až v pozdější době. Navrhovaný předseda či prezident Evropské rady by neměl mít žádné výkonné pravomoci, což by mělo zmenšit obavy středních a menších zemí, že nový funkcionář by svým vlivem mohl oslabit u nich oblíbenou Evropskou komisi. Typický bruselský kompromis představuje nápad, jak každé zemi uchovat jednoho komisaře a přitom neudělat z komise těleso připomínající mnohohlavou vládu Sovětského svazu za časů Leonida Brežněva. Každý člen unie bude mít svého komisaře, ale právo hlasovat bude mít pouze patnáct z nich, a hlasovací právo se bude střídat pouze zásady rotace tak, aby se postupně na všechny, malé i velké, dostalo stejným dílem.

Kus přijatelného kompromisu je na světě, ale vyhráno ještě není. Mnozí se ještě brání Giscardově představě superkvalifikované většiny. Protože se velké země obávají, že v unii o pětadvaceti členech by je mohli ostatní přehlasovat, vznikl návrh, aby rozhodnutí mohlo být přijato, když se pro něj vysloví jednak většina členů a jednak takové státy, jejichž obyvatelstvo představuje šedesát procent unie. Protože ve třech největších státech žije více než čtyřicet procent občanů unie, bez souhlasu velkých se střední a menší neobejdou.

To co vypadá jako složitá kombinace, se ještě může ukázat jako užitečné. Kdo chce hrát první ligu, bez znalosti jejich pravidel se neobejde. A každý stoupenec svého týmu si dokáže spočítat, kolik bodů a jaký poměr branek vstřelených i obdržených potřebuje k postupu do soutěže o evropské poháry. Česká republika hraje o účast v soutěži o evropský pohár už tento týden. A jen jak paradox se může stát, že se z něj může tentokrát vyřadit jen sama.