Potřetí v tomto volebním období bude parlament vyslovovat důvěru vládě

Historie se také opakuje v tom, že před každým hlasováním musel koaliční tábor přesvědčovat některé své poslance, aby pro kabinet zvedli ruku.

Právě tento moment nejlépe charakterizuje křehkost koalice ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody- DEU. Nejtěsnější možná většina by totiž mohla být velmi pevná, alespoň v klíčových momentech, které by mohly ohrožovat existenci vlády. Nutným předpokladem k tomu je ochota všech koaličních poslanců kabinet v rozhodujících chvílích podržet. A právě to se vládám v tomto volebním období nedostává.

Proto kabinety v tomto volebním období nejvíce neohrožovala svojí aktivitou opozice, ale rozpory uvnitř sociální demokracie a Unie svobody. Stačí připomenout rezignaci předsedkyně unionistů Marvanové, odchod jejího nástupce v poslaneckém křesle Vrbíka z klubu a jeho náhradu v té době nezařazeným poslancem Kottem, vyhozeným z klubu ODS pro alkoholismus. Nemělo by se zapomínat ani na kauzu poslance Bielesze. Ten nejprve klub opustil a tvrdil, že bude hlasovat proti nově vznikajícímu Grossovu kabinetu. Nakonec se nečekaně mandátu vzdal a pomohl tím k existenci Grossovy vlády. V této souvislosti je nutné dodat, že se spekulovalo o tom, co Bielesz za změnu názoru získal. Různé problémy v Unii svobody-DEU byly svým způsobem absurdní, protože právě tato strana vzhledem k volebním preferencím nemůže mít zájem na vyvolávání politické nestability vedoucí k předčasným volbám. Přesto několik už zmiňovaných kroků její poslanci podnikli.

V konfrontaci se sociální demokracií je to přesto slabší odvar. Nejsilnější vládní strana představuje v tomto volebním období největší nebezpečí pro stabilitu vlády. Za všechno stačí připomenout nevyzpytatelné chování sociálně demokratického poslance Hojdara. Ten se zdržel hlasování při jednání o důvěře Špidlovu kabinetu. Podle očekávání váhal s podporou Grossovy vlády. Zároveň Hojdar v tomto volebním období už jednou oznámil, že opouští poslanecký klub ČSSD. Nakonec si všechno rozmyslel a v klubu zůstal. Rovněž v uplynulých dnech se Hojdar zařadil mezi sociálně demokratické poslance, kterým se příliš nechtělo zvednout ruku pro Paroubkův kabinet. Nakonec se nechal přemluvit stejně jako jeho kolegové.

Jaké to mohly být argumenty, o tom lze pouze spekulovat. Asi neblíže realitě by mohly být ty, které směřují k nejrůznějším průmyslovým lobbyistům. Konkrétně má Hojdar velmi dobré vztahy se společností Appian. Ta má vliv na uhelné společnosti na severu Čech a má eminentní zájem na privatizaci Severočeské uhelné. O jejím prodeji by měl rozhodnout Paroubkův kabinet. Hojdar se rovněž netají tím, že zná kontroverzní podnikatele kolem Setuzy. Možná, že nejrůznější vzájemně si odporující lobbyistické zájmy jsou jednou z hlavních příčin opakovaného napětí uvnitř sociální demokracie.

Ty pak nejzřetelněji vystupují na veřejnost v momentech, které rozhodují o osudu vlády a tím i o dělbě vlivu na nejrůznější státní zakázky a na další způsoby přísunu peněz ze státního rozpočtu. V této souvislosti je zajímavé, že lidovci alespoň na veřejnosti nikdy podobné problémy neřeší. Byť se o jejich schopnostech ovládat státní penězovod v některých resortech vyprávějí pomalu legendy. To se pak odráží v jejich jednotném postoji, kterým podporují vlády jichž jsou součástí. Vždyť i v případě pádu Grossova kabinetu vytrvale opakovali, že nechtějí rozbít koalici, ale pouze vyměnit nedůvěryhodného premiéra.

Po odstoupení Grosse skutečně učinili maximum proto, aby staronová koalice mohla opět fungovat. Ostatně nikoho ani nenapadlo pochybovat o tom, zda všichni poslanci za KDU-ČSL zvednou pro novou vládu ruku. Možná, že až sociální demokraté naleznou svého Kalouska, nebudou už v klíčových momentech ohrožovat vládu jejíž budou členem. K tomu zatím mají daleko. Také kvůli tomu, že na rozdíl od KDU-ČSL má ČSSD téměř jistotu, že nebude po volbách ve vládě.