Potíže s modernitou, dokumentární fotografie a znovuzrození krále
Na internetu dnes najdeme skoro všechno. Tvář doby se v našem výběru zračí ve filosofických úvahách, v různorodých souborech dokumentárních fotografií, ale i v prastarých rituálech věnovaných stárnutí, smrti a novému životu.
Potíže s modernitou
Jeden z nejvýznamnějších zlomů v západní kultuře se otevřel v 16. a 17. století, kdy se moderní doba oddělila od světa antiky a středověku. Myšlenky Reného Descartese, Barucha Spinozy, Wilhelma Leibnize, Immanuela Kanta, Isaaca Newtona, Thomase Jeffersona a mnoha dalších změnily pohled, jakým se západní člověk díval prakticky na všechno. Stále čteme a slyšíme, že hodnotu tohoto pokroku nelze snížit.
Dopisovatel webového serveru Real Clear Religion má o tom výkladu pochybnosti. Bylo by samozřejmě pošetilé přehlížet ohromný pokrok hlavně v přírodních vědách a v politice, ale ještě hloupější by bylo tvrdit, že modernita v mnoha ohledech podkopala to, co bylo před ní. Projevilo se to zejména v umění a morálce a dá se říci, že je to patrné na jejich úpadku v celé moderní době.
Antická filosofie a věda se snažila chápat věci jako projev čtyř Aristotelových příčin – hmoty neboli z čeho je to či ono uděláno, formy neboli základní struktury dané věci, účinku (kdo nebo co způsobilo, že je to takové) a účelu neboli k čemu to je nebo co se s tím stane. Zakladatelé modernity pochybovali o naší schopnosti rozpoznat formu, protože věci se zdánlivě stále mění, a účel či osud, protože není jasné, kam se ubírá svět. To předurčilo zejména vývoj moderní vědy, která se soustředila výhradně na to, z čeho věci jsou a co způsobilo, že jsou nyní takové, jaké jsou.
Když moderní lidé odstranili kauzalitu formy a účelu a příliš zdůraznili úlohu hmoty a účinku, mělo to pronikavý efekt na svět mimo přírodní vědy. Antický sochař, malíř nebo architekt se snažili napodobit formy, které našli v přírodě. Tvořili díla, která byla opravdu krásná. Není náhoda, že architekti od antiky po vrcholnou renesanci navrhovali budovy, které napodobovaly rysy a dimenze lidského těla. Michelangelova architektura se nám tak líbí i proto, že vychází z autorova hlubokého pochopení rytmů a proporcí lidského těla.
Filosof Tomáš Akvinský definoval smysl umění jako správný důvod tvorby. Myslel tím pochopení forem, které už vložil do přírody Bůh. Moderní umělec však nevěří, že by kritériem jeho práce měla být objektivní forma, a má sklon považovat své dílo za uskutečnění své subjektivity. Jeho sebevyjádření je pro něj důležitější než podřízení jeho díla jakékoli formální normě. Tento postoj vyjádřil velmi stručně a výstižně dadaistický malíř Marcel Duchamp, když řekl, že cokoli umělec vyplivne, je umění. To je naprostý opak toho, co Tomáš Akvinský myslel pravým důvodem tvorby.
Odsunutí příčiny, kterou určuje vyznění činu nebo děje, mělo hluboký a zhoubný vliv na to, jak moderní lidé smýšlí o morálce. Klasičtí filosofové, kteří o ní uvažovali – od Platóna a Aristotela až po Augustina a Tomáše Akvinského – posuzovali mravnost jednání v souvislosti s jeho záměrem a vyzněním. Čin je dobrý, pokud míří k dobrému výsledku. Pokud je smyslem našeho prohlášení vyjevení pravdy, pak je lež mravně problematická. Pokud má politika vést k uzákonění spravedlnosti, pak je nespravedlivý zákon nemravný.
Umění potřebuje správný důvod tvorby a morálka vyžaduje správný důvod jednání. To znamená, že musí směřovat ke správnému cíli, takže nestačí pouhé přizpůsobení. Jakmile byla tato souvislost opomenuta, z morálky se stává záležitost sebevyjádření a sebeuskutečnění. Krajní příklady tohoto postoje najdeme autorů, jako byl Friedrich Nietzsche a Jean-Paul Sartre.
Moderní Němec devatenáctého století měl za to, že nejvyšší morálka mimo dobro a zlo je extatické sebeuplatnění nadčlověka, a moderní Francouz 20. století byl přesvědčen, že autentický člověk je ten, kdo jedná v souladu se svými nejhlubšími instinkty. Sartre tvrdil, že existence je nespoutaná svoboda, která předchází esenci, to znamená, kým nebo čím se člověk stane. To je samozřejmě opak toho, čemu Tomáš Akvinský říkal správný důvod jednání.
Jestliže vám to všechno připadá odtažité a bez významu pro současnou situaci, zkuste se ještě jednou zamyslet. I ty nejradikálnější a nejmodernější ideje protekly sítí profesorů, učitelů, scenáristů, televizních osobností, zpěváků a blogerů, než se dostaly k současnému obyčejnému člověku. Právě proto je tak těžké pochopit katolický postoj k morálce.
Moderní člověk se instinktivně ptá „kdo jste, abyste mi říkal, co mám dělat?“ nebo „kdo jste, že chcete omezit mou svobodu?“ A katolík instinktivně říká „podřiď svou svobodu objektivní pravdě, která z tebe udělá člověka, jakým bys měl být“.
Fotografie a svět
Letos už po sedmnácté uděluje Německá burza cenu žijícímu fotografovi jakékoli státní příslušnosti za souhrn prací, který přispěl k evropské fotografii. Letošní užší výběr zanechává podle recenzenta anglického listu Daily Telegraph jako obvykle silný dojem, protože zachycuje velmi různorodou tvář současné dokumentární fotografie. Práce čtyř tvůrců jsou k vidění v Londýně v restaurované Fotografické galerii.
Mishka Henner vlastně nedělá snímky, ale nalézá je na internetu. Původním zdrojem jeho série Země nikoho byla webová fóra, kde si muži vyměňují informace, kde mohou najít prostitutky pracující pod širým nebem. Autor výběru našel tato místa na internetové aplikaci Google Street View a stáhl z ní nevýrazné barevné fotografie ukazující ženy, které čekají na zákazníky u dálnic a mostů i na pokraji džungle nebo plantáží s cukrovou třtinou.
Všechny fotografie byly pořízeny za dne, žhnoucí slunce vyhlazuje stín, odkrývá anonymitu a odhaluje drsnou realitu osamělosti, nudy a ponížení v životě sexuálních dělnic. Obrázky jsou tím smutnější, že víme, že Google nejenže fotografuje ženy, aniž o tom vědí, ale ještě je rozesílá do světa. Ti lidé nic neznamenají.
S úplně jinou dokumentární fotografií se setkáme na archivních snímcích Chrise Killipa. Série Co se stalo – Velká Británie mezi lety 1970 a 1990 zobrazuje to, co autor nazývá zkázou průmyslové revoluce, kterou zažil během dvaceti let, kdy žil v dělnických komunitách na ostrově Manu a na severozápadě Anglie.
Chris Killip je žák klasika americké sociální fotografie Walkera Evanse. Jeho snímky rybářů, rolníků, továrních dělníků a horníků mají formální přesnost a smysl pro kompozici, osvětlení a profesionální zručnost, které v době digitální fotografie působí předpotopně. Ale už v 70. letech působil jako podivín, protože práce s černobílým filmem ignorovala oblibu barevné fotografie. Černobílé snímky jsou však zcela na místě, protože zachycují život, který se od 20. a 30. let minulého století nezměnil.
Killip se snaží ukázat, co se těm lidem opravdu stalo v době před vládou britské premiérky Margaret Thatcherové, ale i po ní. A to je něco docela jiného, než vykládají levicoví i pravicoví komentátoři. V tomto prostředí byla spousta nezaměstnaných mladých lidí a děsné životní podmínky, které tam panovaly už před jejím příchodem do funkce a pak se moc nezměnily. Na snímcích je také patrné, že v době královnina stříbrného jubilea, to jest po 25 letech od jejího nástupu na trůn, patřily mezi její nejohnivější přívržence dělnické ženy.
Je to samozřejmě dokumentace sociálních podmínek v určité době a na určitém místě, ale fotografovi šlo hlavně o pohled na život určitého společenství z jeho nitra. To, co si lidé myslí a cítí, není zdaleka tak přímočaré, jak nám to vnucují politická hesla a novinové titulky.
Komickou fotografickou instalaci Cristiny De Middelové, která se jmenuje Afronauti, asi nezařadíme do velkého umění, ale určitě je to legrace. Na jejím začátku se tvrdí, že je to dokument o zambijském pokusu sehnat 700 milionů dolarů, aby se mohlo vyslat na Měsíc deset astronautů a jedna sedmnáctiletá africká dívka. Fotografie De Middelové vypadají, jako by je snímal polaroidový aparát přibližně ve stejné době, kdy na Měsíci přistávali Američané.
Z korespondence zambijských činovníků se dovídáme, že se vesmírní cestovatelé aklimatizovali na podmínky v kosmu ve čtyřicetigalonovém ropném sudu, který se kutálel z kopce. Do vesmíru se měli dostat nikoli s pomocí rakety, ale katapultu, a že si dospívající dívka měla vzít s sebou deset koček. Pokud měl tento rozkošný nesmysl něco vypovědět o novinářské fotografii, tak záměr autorů zůstal utajen, a přesto lze říci, že jde o krásný film.
Slavný dramatik Bertolt Brecht vydal roku 1955 Učebnici o válce pro začátečníky. Je to sbírka fotografií z druhé světové války, které autor vystříhal z novin a časopisů a doprovodil je vlastními krátkými verši vysvětlujícími jejich význam. Adam Broomberg a Oliver Chanarin koupili několik stovek výtisků anglického vydání Brechtovy knihy z roku 1998, které aktualizovali ve vlastní verzi, a nazvali ji Učebnice o válce pro začátečníky 2. Přes původní snímky exponovali nové fotografie ze současné války proti terorismu, ale ponechali Brechtovy verše jako popisky starých i nových fotografií.
Výsledkem je vizuální a verbální palimpsest, v němž se význam každé básně v souvislosti s novou fotografií trochu mění. Černobílý letecký záběr bombardování německého města doplnil barevný snímek letadla, které 21. září roku 2001 narazilo do mrakodrapu newyorského Světového obchodního centra. Brechtův básnický doprovod zůstává stejný: „Oblak kouře nám řekl, že už jsou tady / nejsou to synové světla, ale ohně.“
Na rozdíl od Turnerovy ceny, která je každoroční odměnou pro britské výtvarníky do padesáti let, tentokrát nejde o to, kdo vyhraje 30 tisíc liber. Navíc je až komicky nespravedlivé pustit čtyřicet let staré černobílé fotografie do soutěže se snímky satelitní kamery. To ale nic nemění na tom, že někdo musí zvítězit. Výstava v londýnské Fotografické galerii je otevřena do 30. června.
Král a slunce
Ve starém Egyptě bylo slunce uctíváno jako dárce života, který odchází a zase se vrací. Hlavním tématem kultu byla smrt a vzkříšení. Často se citují napůl žertovná slova nedávno zesnulého spisovatele a novináře Christophera Hitchense: „Majitelé psů a koček vědí, že když jim dáte potravu a vodu, přístřeší a lásku, budou si myslet, že jste bůh.“
Staří Egypťané patřili mezi první civilizace, které pochopily, že slunce přináší noc a den a vládne ročním dobám, které přispívají k úrodě, na níž je závislé všechno živé. V deníku Al-Ahram čteme, že Slunce se proto stalo jejich hlavním božstvem. Jejich úcta patřila králi, který ho zastupoval na Zemi, a proto byl sám bohem – pochopitelně slunečním bohem.
Těžko si představíme události, které se odehrávaly před několika tisíci lety, a archeologové proto skládají obraz minulosti velmi opatrně. Kladou si stále nové otázky, aby si opravili názor na naše předky a jejich náboženství. Pokud jde o Egypt, vědci neumí říci přesně, kdy se tam začalo uctívat slunce a jestli to souviselo s kultem, který se rozšířil po severní Africe a v předdynastických dobách si našel s novými osadníky cestu do údolí Nilu.
Nové objevy přinášejí spoustu nových hádanek. Archeologové z univerzity v belgické Lovani, kteří pracovali v Horním Egyptě na nalezišti u Dendery, kde byl později postaven chrám bohyně Hathor, našli kostru dítěte, která odpovídala modernímu člověku. Hrob je starý asi 55 tisíc let. Tělo je pohřbeno vsedě s přitaženými koleny a hlava směřuje k vycházejícímu slunci. Rozmístění předmětů svědčí o tom, že pozice je záměrná, a archeologové soudí, že je to dávný náznak kultu slunce. Taková svědectví jsou však velmi řídká a výklad není jistý.
Náboženství a obřady slunečního kultu za vlády prvních egyptských dynastií jsou na druhé straně doloženy dobře. Egypťané vyvinuli oficiální náboženství už za Staré říše a uctívání slunce dosáhlo v té době svého vrcholu. Kult byl v centru velmi organizovaného státu, jehož osou byl král, který zcela ovládal svou zemi i lid.
Panovník byl jedním z prvních zjevení slunečního boha Hora a přijetím jeho jména při nástupu na trůn se s ním ztotožnil. Krátce nato začal budovat pohřební komplex, který měl zajistit jeho existenci v posmrtném životě jako společníka bohů, kteří putovali v nebeské lodi po obloze.
Na počátku byla ve Staré říši jednoduchá šachta zakončená tak zvanou mastabou s plochou střechou. Z ní se za faraóna Džósera ze 3. dynastie a jeho architekta Imhotepa vyvinula stupňovitá pyramida a z ní stavba s hladkými stěnami, jejímž nejdokonalejším příkladem je Velká pyramida v Gíze.
Faraón Džóser panoval asi třicet let, a proto mohl z původní jednoduché mastaby dobudovat velkou hrobku se známým stupňovitým obrysem. Panovník uctívaný jako mocný a energický vládce však zároveň stárnul a to mohl být problém, který není snadné pochopit. Dnešní lidé si těžko představí, co znamenalo být králem v době, kdy byl současně polobohem.
Loni v létě bylo v irských bažinách objeveno tělo, které bylo podle odborníků spojeno s rituální obětí krále, který žil před dvěma nebo třemi tisíci lety. Dlouho se předpokládalo, že staří Keltové své vládce po určité době vyměnili, přičemž byl starý panovník obětován a vybrán nový. Vysvětluje se to tak, že král se jako představitel slunečního božstva zasnoubil se zemí stejně, jako když v ročním cyklu síla slunce vadne a pak se zase obnoví. Bohyně potřebovala pravidelně nového chotě, aby obnovila svou energii a plodnost.
Zatím není znám důkaz o tom, že by severoafričtí uctívači slunce sdíleli podobný rituál. V rozvinutých společnostech, jako byl dynastický Egypt, kde vládce panoval nad jinak mocným kněžstvem, si král nepřál, aby ho vystřídal nějaký mladší náhradník. Kněží obešli tento problém tím, že vymysleli svátek, v němž se král znovu zrodil ve zvláštním obřadu, který se jmenoval Sed nebo Heb Sed. Jeho název připomínal stejnojmenného vlčího boha.
Svátek Sed se slavil při 30. výročí králova nástupu na trůn a pak každé tři nebo čtyři roky. V dějinách starého Egypta, které trvaly tři a půl tisíce let, panovalo několik vládců dost dlouho, aby podstoupili alespoň jeden sváteční obřad Sed. Jeho prvním svědectvím je hrob krále Dena z první dynastie a zvyk se udržel až do pozdního faraónského Egypta.
Podoba obrovského dvorce v Sakkáře poskytuje spoustu informací, jak obřad Heb Sed probíhal. Jeho důležitou součástí bylo temperamentní obcházení dvorce s králem, který měl na oděvu připevněn vlčí ohon k poctě vlčího boha Seda. Panovník byl znovu dvakrát korunován – na jedné straně dvorce dostal červenou korunu a na druhém bílou. Okázalé oslavy měly ukázat nádheru a vznešenost krále a pobavit jeho poddané.
Tyto pradávné obřady a slavnosti nevymřely. Velká Británie loni zažila Diamantové jubileum, při němž si jedna z nejdéle vládnoucích královen Alžběta II. připomněla 60. výročí nástupu na trůn. Bylo to už její třetí velké výročí – 25 let vlády oslavilo stříbrné jubileum a padesát let panování jubileum zlaté. Královna se naštěstí nemusela ozdobit vlčím ohonem ani prokazovat tělesnou zdatnost, ale její dvojnice se snesla na londýnský stadion padákem.
Kdo by si pomyslel, že královnino jubileum připomíná sluneční božstvo a dávné obětování jeho představitele na zemi?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
