Potíže s islámem, rozhněvaná Etna a dávné velkoměsto Uruk
Nepříjemnou realitou současného světa, kde převládá mír, je nábožensky a politicky motivovaný teror. Jeho vedlejším účinkem jsou diskuse, zda je islám náboženstvím míru nebo nenávisti. Nejaktivnější evropská sopka je v poslední době stále aktivnější a obyvatelé Sicílie nepochybují, že se Etna neboli Krásná hora zlobí. Ze současnosti, kde člověk nedojde pokoje, se vypravíme do dávné minulosti Mezopotámie, kde vyrostlo první známé velkoměsto.
Islám a nenávist
Paní Ayaan Hirsi Ali pochází ze Somálska a po emigraci do Nizozemska a později do Spojených států se z ní stala významná kritička islámu. V článku pro Wall Street Journal píše, že tohle už zažila. Muslimský radikál zabije na Západě nemuslima a zástupci muslimů se od jeho činu distancují a vyjádří zděšení. Když byl nedávno v Londýně ubodán k smrti britský voják, Julie Sidikíová jménem muslimského společenství ve Velké Británii prohlásila, že všichni dobří muslimové jsou znechuceni stejně jako kdokoli jiný.
Tohle se děje pokaždé. Muslimští muži v oblecích a kravatách nebo ženy s elegantním šátkem chtějí ujistit svět, že takové útoky nemají ve skutečném islámu co dělat – že jsou to úchylky a porušení opravdové víry. Je to pěkné, ale co si potom počít s nedávným vůdcem muslimských radikálů v Británii Umarem Bakrím, který také hovoří o pravé víře? Minulý týden se před kamery nedostal, protože jeho islamistická skupina Al-Muhadžírún je v Británii od roku 2010 zakázána.
Umar Bakrí místo toho plnil média od libyjského Tripolisu po severní Libanon, kde nyní žije. Před deseti lety byl jeho žákem Michael Adebolajo obviněný z londýnské vraždy, kterého zachytila kamera se zkrvavenýma rukama a sekáčkem na maso. „Byl to tichý, velmi ostýchavý člověk se spoustou otázek na islám,“ vzpomínal na něj minulý týden Bakrí. Jeho učitel byl okouzlen pokrokem, odvahou a statečností svého žáka, když ho viděl na příšerném videu nedaleko zavražděné oběti. Zabití nevěřícího prý není podle islámu zločin.
Z toho samozřejmě vyplývá otázka, která skupina nebo vůdci opravdu představují islám. Je to oficiální mluvčí muslimské komunity nebo maničtí pouliční kazatelé politického islámu, kteří indoktrinují, povzbuzují a cvičí vrahy, a pak jim žehnají, když způsobí krveprolití? Stejně naléhavě zní tato otázka v Americe. Mluví za islám Rada americko-islámských vztahů hlásající občanské svobody nebo některý internetový džihádista, který verbuje muslimy do Al-Káidy?
Spousta lidí popírá jakoukoli souvislost mezi islámem a terorismem i po americkém 11. září roku 2001, po útoku na londýnské metro v roce 2005, po nedávném útoku na bostonský maraton a po poslední londýnské vraždě. Musíme jim připomenout, že vrahové křičeli „Alláhu akbar“. Zdá se, že tito lidé na jedné straně ohnivě hájí pověst dobrou islámu a zároveň jsou vlastně zcela necitliví k vraždě spáchané v jeho jménu. Musíme uznat, že současný islám je problém.
Vůdci muslimů se nemohou vyhnout otázce, jaký je jejich vztah k politickému hnutí, které povzbuzuje mladé muže, aby vraždili a mrzačili lidi z náboženských důvodů. Muslimští vůdci musí hodně přemýšlet o slovech Michaela Adebolaja, který s krvavýma rukama křičel do kamery: „Přísaháme u všemohoucího Alláha, že s vámi nikdy nepřestaneme bojovat. Děláme to z jediného důvodu – protože každý den umírají muslimové.“
Nizozemský filmař Theo van Gogh byl roku 2004 zavražděn, protože byl neuctivý vůči islámu. Jeho vrah pohlédl v soudní síni na jeho matku a řekl jí: „Přiznávám, že s vámi nemám soucit a necítím vaši bolest... Nemám s vámi soucit, protože jste nevěřící.“ Po deseti letech podobné islamistické rétoriky na celém světě vyjde v deníku Guardian titulek s výrokem muslimského Londýňana: „Ti idioti nemají s islámem nic společného.“ Opravdu nic?
Většina muslimů určitě nejsou teroristé ani jejich sympatizanti. Ztotožňování muslimů s terorismem je nesmysl, ale musíme uznat, že dnešní islám a teror spolu souvisí. Politici, vzdělanci i média na obou stranách Atlantiku projevují neuvěřitelnou trpělivost a hlásání islamistického teroru stále pokračuje. Prezident Obama se v prvním komentáři k bostonskému atentátu o islámu vůbec nezmínil. Tento týden britský premiér David Cameron a londýnský starosta Boris Johnson opakovaně citovali prohlášení britských muslimů, že vražda britského vojáka Lee Rigbyho nemá s islámem co dělat.
Spousta lidí to poslouchá a kroutí hlavou. Vrah zabije mladého otce s výkřikem „Alláhu akbar“ a s islámem to nemá co dělat? Západní politici se snaží ze všech sil udržet důvěru mezi většinovou společností a muslimskou menšinou, ale vůdci muslimů nejsou bez viny, protože by měli říkat něco důvěryhodnějšího. Jejich společenství má vážný problém. Mladí lidé, kteří nesdíleli jeho víru od narození, jsou vystaveni palbě kazatelů, kteří se odvolávají na Korán a vyzývají je, aby se pustili do džihádu. Fanatičtí imámové se přitom vydávají za oprávněné muslimské duchovní. Dokud budou hlásat nenávist a vraždění nevěřících, nikdo neuvěří, že islám je náboženství míru.
Etna se zlobí
Nejaktivnější evropská sopka Etna chrlí lávu tak zuřivě, že něco takového si v posledních letech nikdo nepamatuje. Příčina zůstává i pro odborníky záhadou. Německý týdeník Spiegel dodává, že žádný jiný vulkán na světě není prozkoumán tak podrobně, a přesto se jeho počínání nedá předvídat.
Sicilané nepochybují, že sopka se zlobí. Z jejího kráteru tryskají každých několik týdnů fontány lávy vyšší než Eiffelova věž v Paříži a její rudě zářící proudy se valí do okolních údolí. Od počátku letošního února bylo zaznamenáno třináct velkých erupcí.
Hora Etna, vysoká 3329 metrů, se majestátně tyčí nad sicilským městem Catanií. V červnu se má mezinárodní organizace UNESCO rozhodnout, zda ji zařadí na svůj seznam světového kulturního a přírodního odkazu. Povrch i dosažitelné nitro Etny je protkán čidly, která zachycují sopečný děj. Pokud jde o lávu, sopka poskytuje obrovské množství údajů o magnetickém poli a seizmické aktivitě – nejrůznější přístroje jich zachytí několik gigabytů denně.
Navzdory této záplavě dat zůstává Etna hádankou. „Erupce byly v posledních týdnech neobvykle prudké,“ uvádí německý vulkanolog Boris Behncke, který sleduje horu společně s několika sty kolegy z italského Národního ústavu pro geofyziku a vulkanologii, „tak vysoké fontány lávy se tu už vyskytly, ale jen málokdy následovaly tak rychle za sebou.“
Doktor Behncke úplně propadl kouzlu Etny. Ve dne mapuje proudy lávy, ale po jejích svazích brousí i za noci. Sopka je první věc, kterou uvidí, když se ráno probudí ve své ložnici a vyhlédne z okna. „Popel tentokrát zasypal daleko širší oblast než obvykle,“ říká vědec a ještě tentýž den se zpravodaj týdeníku Spiegel dovídá, že vrstva černého popela pokryla automobily v okruhu padesáti kilometrů.
Už v antických dobách lidé žasli nad silami, které dokázaly vymrštit k nebesům fontány lávy. V řeckém a římském bájesloví sídlí v sopce bůh Héfaistos, syn Dia a Héry, jehož římským protějškem je Vulcanus. Jedna legenda vypráví, že do kráteru Etny skočil před dvěma a půl tisíci lety filosof Empedokles, ale co tam objevil, zůstalo záhadou, protože se nikdy nevrátil. Zůstaly po něm jen železné boty, které hora vyvrhla zpět.
Spousta geologů soudí, že Etna je stále nejzáhadnější sopkou na světě. Hora se vypíná přesně na místě, kde se o sebe jako dvě obří kry třou africká a evropská tektonická deska. Na okraji této desky vytéká láva s nízkou vazkostí z hloubky třiceti kilometrů do nádrže magmatu, která leží dva kilometry pod vrcholem nebezpečné hory.
„Proud magmatu se nepohybuje stejnoměrně, ale ve výstřicích, a vibruje, jako by byl v hydraulické pumpě,“ vysvětluje stuttgartský geofyzik Rolf Schick, a právě tohle je důvod, proč je Etna tak nevypočitatelná. Tento odborník je považován za hvězdu mezi vulkanology od roku 1972, kdy jeho nové poznatky o Etně způsobily velký rozruch. S pomocí seizmických čidel objevil jakýsi tep proudu magmatu, který je protlačován průduchem s frekvencí 72 tepů za minutu, takže se shodou okolností velmi podobá tepové frekvenci lidského srdce.
Rolf Schick se celých čtyřicet let znovu a znovu vracel na Sicílii, aby prozkoumal Etnu. „Kdysi jsem věřil, že budeme schopni předpovědět sopečné erupce,” říká geofyzik, kterému bude příští měsíc osmdesát let, „ale dnes už si nejsem jistý, jestli se nám to někdy podaří.” Rolf Schick před časem putoval kolem města Nicolósi, které opakovaně zničily proudy lávy. Na základě srovnání s vulkanickým pulzem, který sám změřil, vulkanolog zjistil, že roztavené jádro tepe přímo pod ním. Magma bylo jen čtyři sta metrů pod povrchem, takže to vypadalo na bezprostřední hrozbu výbuchu, ale nic se nestalo.
Sopka Etna se nyní chová jako natlakovaná láhev šampaňského vína. Magma, což je pěnivá směs plynu a do ruda rozžhavené horniny, proudí v posledních letech k povrchu rychleji. Hora vypouští každý den asi milion tun vodní páry a více než 50 tisíc tun oxidu, neboli, jak se dříve říkalo, kysličníku uhličitého. Když se plynové bubliny blíží k povrchu, bleskově se roztahují, a když se jim nepodaří snadno uniknout, chrlí shluky magmatu do vzduchu jako obrovské korkové zátky od šampaňského.
„Podobné divoké erupce se objevují každých několik tisíc let, jak se to stalo například v roce 122 před Kristem,“ říká geofyzik Rolf Behncke, který očekává, že během několika měsíců či let může dojít k ničivému výbuchu na východním úbočí sopky: „U Etny je to poměrně normální, ale společnost se od té doby ohromně změnila a evakuace by dnes byla daleko obtížnější.“
Dávné velkoměsto
Dávno před Hongkongem, Dubají a Tokiem byl kdysi Uruk, město legendárního Gilgaméše a první známé urbánní centrum. Výstavu věnovanou této starověké metropoli, která existovala před pěti tisíci lety, pořádá berlínské muzeum Pergamon. Expozice se podle evropského vydání amerického deníku Wall Street Journal snaží dokázat, že dávné město, na jehož místě leží asi 290 kilometrů od Bagdádu jihoirácká Warka, obsahovalo počátky městského života, jak je známe dodnes. Patří k nim nejen první známé písmo, ale i velký počet bohů.
Výstava v Berlíně připomíná, že uplynulo sto let od prvních vykopávek v mezopotámském Uruku, který patřil více než tři tisíce let ke světovým centrům vědy, kultury a náboženství. Město bylo založeno kolem roku 4000 před Kristem a během osmi set let prošlo dramatickou změnou. Na jejím začátku byl shluk malých obcí a na konci velký obydlený areál s rozvinutou správou, byrokracií a členitou společností. Jeho rozloha přesáhla na počátku třetího tisíciletí před Kristem pět čtverečních kilometrů a žilo tu asi čtyřicet tisíc lidí. Více než dva tisíce let byl Uruk největší město na světě, které překonal až v šestém století před Kristem Babylón.
„Dlouho jsme přemýšleli, jak výstavu nazvat,“ vykládá Ralf Wartke, který zastupuje ředitele Muzea starověkého Blízkého východu, jehož sbírky jsou nyní v Pergamonu, „a nakonec jsme se rozhodli pro slovo „megacity“, které matně vyvolává představu Tokia nebo Mexika City. Nejde jen o velkolepé budovy, ale i o základní rysy života ve městě.“
Na začátku výstavy se návštěvník setká s Gilgaméšem, což je dobrý nápad, protože o Uruku ví jen málo lidí, ale skoro každý slyšel o králi Gilgaméšovi a stejnojmenném vyprávění, kde se dočteme o potopě připomínající biblickou pohromu. Nevýhodou je nedostatek nálezů, které nás v Egyptě upoutají na první pohled. Dějiny Uruku jsou poměrně temné, ale výstava chce ukázat, že tato metropole sehrála velkou roli jako kolébka života ve městech.
Zdejší archeologický výzkum byl často přerušován a po druhé válce v Zálivu se vykopávky úplně zastavily. Uruk také utrpěl loupežemi, protože vláda nedokázala naleziště ochránit. Jsou to smutné informace, ale teď pojďme do berlínského Pergamonu, kde vás uvítá velkolepá postava pokládaná za Gilgaméše. Je to replika sochy z paláce sumerského krále Sargona, která je nyní v pařížském Louvru. V muzeu je na počátku cesty, kudy se ubíralo procesí k Ištařině bráně. Bohatě zdobený vstup do Babylónu je jednou z nejpůsobivějších rekonstrukcí celé expozice.
První sál je věnován paralelám mezi bájným a historickým Urukem a najdeme tu úžasné terakotové bysty a reliéfy ilustrující známé epizody eposu o Gilgaméšovi. Jeho existence není archeologicky prokázána, ale pokud to byl vládce z masa a krve, jeho současníci ho povýšili na úroveň boha. Byl to určitě vzor ideálního vládce a sumerští králové od něj odvozovali svůj původ. Jeho jméno bylo zařazeno na hliněný seznam sumerských králů od roku 1740 před Kristem, který do Berlína zapůjčilo Ashmoleovo muzeum v anglickém Oxfordu.
Gilgaméš podle tradice osobně vztyčil velkolepé hradby Uruku, vytvořené z nejméně tří set milionů cihel – byly prý téměř osm metrů vysoké a šest půl kilometrů dlouhé. Výstava se také soustřeďuje na důležité novinky, které byly zavedeny v Uruku, a ukazuje, jak toto město zvládalo úkoly, které přinášel život ve městě.
V Uruku byly kolem roku 3000 před Kristem vyvinuty technologie, které pomáhaly udržet život a hromadné osídlení. Finanční a správní systém se opíral o první známé, tak zvané klínové písmo, které zaznamenávalo transakce, stvrzenky a seznamy. Na výstavě najdeme recept na vaření piva, ale i seznamy pojmů a slovníky, z nichž se stala nedocenitelná pomoc pro badatele. Tyto symbolické zápisy jim ukázaly, jak se začalo vyvíjet písmo, které mělo zpočátku spíše trvale zaznamenat informace než zachytit mluvený jazyk.
Ukázkou hromadné výroby zboží v Uruku jsou nádoby se skosenými okraji vyráběné ve formách. Jejich jednotná velikost umožňovala odměřovat potraviny pro dělníky. K vymoženostem Uruku patřil i hrnčířský kruh dosahující vysoké rychlosti, systematické rozdělování práce a vynález válečkových kamenných pečetí s vyrytou podobou bohů a zvířat.
Když se touto pečetí přejelo po vlhké hlíně, obraz se mohl mnohokrát opakovat. Běžně se toho využívalo v obchodě k označování původu nebo množství zboží. Pečeť se mohla také využít jako záruka pravosti a prevence padělků. Nejpůsobivější ukázkou na výstavě je skvělá pečeť z modravého polodrahokamu lapis lazuli s vyrytým býkem.
Důkazem důvtipu a tvůrčích schopností architektů a stavitelů v Uruku jsou ohromné chrámové komplexy se zikkuraty nebo stupňovitými pyramidami. Součástí sbírek pergamonského muzea je skvělá rekonstrukce fasády z nepálených cihel, ozdobená výklenky, mozaikami, barevnou hlínou a kamennými kužely. Tato nádhera se datuje kolem roku 3500 před Kristem a pochází z posvátného okrsku Eanna. Tato oblast nesloužila jen kultu Inanny, hlavní bohyně starověké Mezopotámie, jejímž protějškem byla akkadská Ištar. Bylo to také centrum města s obrovským komplexem budov, kde se soustředila většina zákonodárné, správní a finanční moci Uruku.
Všechny tyto dějinné novinky jsou zajímavé, ale výstava chce hlavně ukázat nejmodernější aspekt Uruku jako metropole, kde se plánovalo na mnoho let dopředu. Když odcházíte z výstavy, jste přesvědčeni, že Uruk podobně jako jiná velká města bylo daleko více než souhrn jeho částí. Našli bychom v něm uspořádání, které nacházíme ve světových velkoměstech dodnes. Výstava Uruk – pět tisíc let velkoměsta je v berlínském muzeu Pergamon otevřena do 8. září.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
