Poslední pokus o zastavení hnědého nebezpečí v Německu

Toto nařízení, které vešlo ve známost jako "Zabezpečení státní autority", bylo více než odůvodnitelné, protože se tak stalo v předvečer pokusu hnědé stranické armády zničit Hitlerem nenáviděnou Výmarskou republiku. Její zákaz narazil pochopitelně na zuřivý odpor nacistů. Šéf její propagandy Joseph Goebbels si zapsal den poté do svého deníku: "Srdce se svírá v křeči. Jediným škrtem pera je zničena budovatelská práce několika let. Tak tedy zacházejí s námi, s představiteli mladého Německa".

Nacisté propadli hluboké depresi, jejich nástup, který vyvrcholil 25.února, kdy se Adolfu Hitlerovi podařilo získat německé státní občanství, se zdál být zastaven poté, co se mu nezdařilo v březnových a dubnových prezidentských volbách zvítězit nad Hindenburgem, který jako jediný jej mohl za tehdejší politické situace porazit. Stařičkému 85-letému maršálovi, u něhož se projevovala sílící senilita, se do voleb nechtělo a chtěl se jim vyhnout, což by bylo možné, pokud by je Říšský sněm dvoutřetinovou většinou zrušil. Jedinou možností, jak toho dosáhnout, bylo dohodnout se na tomto postupu s nacisty, kteří byli druhou nejsilnější stranou v parlamentu. O to se beznadějně pokusil Hindenburgův podporovatel, říšský kancléř Heinrich Brüning, který ztroskotal na Hitlerových nepřijatelných požadavcích. Sám však byl jedním z hrobařů mladé německé demokracie, když se postaral o otevřený rozchod s parlamentarizmem. Na základě nouzového nařízení mu bylo umožněno vytvořit prezidentskou vládu, která vládla bez důvěry Říšského sněmu. Brüningova vláda schválila na základě nouzového nařízení téměř půl stovky zákonů a otevřela tak, i když nechtěně, cestu k nástupu hnědé diktatury. Naplnila tak prezidentovu představu neumožnit sociálním demokratům podílet se na vývoji jimi založené Výmarské republiky.

Ačkoliv rozpuštění vojenských formací nacistů vytvářelo ideální předpoklad k zákazu nacistické strany, jak se již jednou stalo po Hitlerově puči 11.listopadu v roce 1923, opakovala se opět předchozí situace. Pravicové měšťácké strany neměly zájem na opětné spolupráci se sociálními demokraty, tak jak tomu bylo do nástupu Brüningovy vlády. Z obavy před rostoucí silou komunistů nesouhlasily s konsekventní likvidací nacistické strany. Ta od začátku roku 1925 znovu obnovila svou činnost a pod oficiálním kurzem "legálního postupu" budovala své hnutí a vytvořila především z SA teroristickou organizaci, která se neštítila vraždit své politické odpůrce. Na základě revolučního patosu a zneužívání zákonů Výmarské republiky počet této polovojenské stranické složky v roce 1930 dosáhl již sto tisíc příslušníků, aby začátkem roku 1933, kdy nacisté převzali moc, své řady ztrojnásobila. Řady NSDAP nebývale vzrostly. V parlamentních volbách v červnu 1932 získala 37,4 procenta hlasů a stala se nejsilnější frakcí v říšském sněmu. Její představitel Herman Goering byl zvolen jeho předsedou. V následných listopadových volbách sice ztratila více než čtyři procenta, ale přesto měla stále nejvíc poslanců. Pravicové strany přitom rozehrály politické hrátky, které se staly dodnes mementem pro osud demokracie. Jejich představitelé umožnili převzetí moci nacisty v lednu 1933 intrikami a bezzásadovým manévrováním, kdy během roku 1932 byl nahrazen Brüning generálem Kurtem von Schleicherem a toho v polovině roku vystřídal prezidentův oblíbenec Franz von Papen, který zrušil zákaz SA a SS. Jeho "vláda baronů" měla za cíl otevřeně zničit demokracii v Německu.

Dvakrát byl rozpuštěn říšský sněm a v souvislosti s prezidentskými volbami tak bylo obyvatelstvo vyzváno třikrát během jediného roku účastnit se celonárodních voleb. Výsledkem bylo nebývalé posílení pozic krajní pravice i levice, čehož Hitler využil a již v srpnu požádal Hindenburga, aby jej jmenoval říšským kancléřem prakticky s neomezenými pravomocemi. Ten to odmítl a tím vznikl pat, ze kterého viděl von Papen jediné východisko: vyhlášením výjimečného stavu a prostřednictvím prezidentského puče se vypořádat s demokracií. Generál Schleicher, který ovládal armádu, nakonec však Papena přinutil v prosinci 1932 odstoupit ve svůj prospěch, ale poměry v Německu se blížily k občanské válce. Papen se sešel začátkem ledna s Hitlerem, ale oba chtěli kancléřskou funkci pro sebe. Nakonec Papen uvěřil, že by mohl Hitlera ovládat z pozadí a Hindenburga přesvědčil, aby jej 30.ledna 1933 jmenoval říšským kancléřem.

Jak se ukázalo, šlo o iluzi a nacistická strana během následujícího půl roku obsadila veškeré rozhodující úřady v zemi prostřednictvím zmocňovacích prezidentských zákonů prakticky zrušila platnost říšské ústavy a nakonec rozpustila postupně všechny politické strany. První na řadě byli komunisté a sociální demokraté, nakonec i ty měšťácké strany jako Německá národní lidová strana, které Hitlerovi dopomohly k moci. Tisíce jejich funkcionářů putovalo do koncentračních táborů nebo prchalo ze země. Své kritiky i z vlastních řad pak nechal Hitler zavraždit v proslulé "Noci dlouhých nožů" 30.června 1934. Tento výraz spolu s termíny "výmarské poměry" a "Mnichovanství" je dodnes živou součástí politického slovníku.

Naplnila se tak slova generála Ericha Ludendorfa, který po jmenování Hitlera říšským kancléřem, jehož přechodným spojencem v dvacátých letech sám byl, napsal Hindenburgovi: "Vážně předvídám, že tento mizerný muž Hitler přivede naši říši do propasti a zavede náš národ do neštěstí. Budoucí generace tě proklejí v hrobě za to, cos udělal".

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .