Poslední bitva o Bagdád - snad

Z obou stran tedy začíná další a můžeme doufat, že poslední bitva o Bagdád a s ní i zoufalý boj o čas. Bagdád je velmi komplikovaná městská aglomerace s téměř 6 miliony obyvatel. Některé čtvrti jsou výhradně sunnitské, jiné šíitské, další smíšené. Ke konci války před 6 měsíci se počet automobilů v Bagdádu odhadoval na půl milionu. Dnes na trojnásobek. Podobně jako neexistuje evidence automobilů, neexistuje ani přesná evidence osob.

Přidejte k tomu nedostatky v zásobování, existenční nejistotu, velkou nezaměstnanost, nejistotu desítek tisíc aktivistů bývalého režimu, vliv nových a často radikálních náboženských vůdců, nedostatečné a pomalu rostoucí počty příslušníků nové policie a vládu, kterou drží u moci cizí vojenská moc. A máte recept na velké problémy. Na první pohled se to může zdát i jako velmi příhodné prostředí pro zahájení zastrašovací kampaně teroru.

Pokud máte dostatek prostředků, výzbroje a vycvičených mužů, ochotných i k sebevražedným útokům, můžete doufat, že stupňováním teroru zastrašíte obyvatelstvo a postavíte ho proti vládě, která může nakonec ze strachu přestat podporovat i okupační moc. Můžete doufat, že zabráníte růstu policejního sboru a armády, můžete doufat, že nakonec neustávající pomalé narůstání ztrát mezi okupačními vojáky donutí jejich vlády je stáhnout. Doufat můžete, jenomže statisticky vzato ještě nikdy se nikomu nic podobného nepovedlo.

Pokud nedokážete utvořit jasně definované území pod vlastní kontrolou a alespoň malou tajnou armádu, která dokáže efektivně ničit všechno, co nepřítel vybuduje, máte v delším časovém horizontu prostě smůlu. Musíte začít zabíjet ne cizáky, ale vlastní lidi a tím nechtěně začnete posilovat protivníka. Pomalu začne přibývat informátorů a přeběhlíků a pokud nezabráníte růstu policejního sboru a ozbrojených jednotek nové armády, je jenom otázkou času, kdy vás tyto nové síly už jenom pro svoji vlastní bezpečnost začnou tlačit do kouta. A o to jde v této doufejme, že v poslední bitvě o Bagdád.

Ano, Saddámovským gerilám se podařil v neděli husarský kousek, když do vzdálenosti 400 metrů od hlavního sídla spojeneckého velení v bagdádském hotelu Al Rašíd přivezli kamion, z jehož korby potom odpálili improvizovaný raketomet. Možná až deset raket potom zasáhlo hotel uprostřed nejstřeženější zóny právě, když v něm byl i náměstek ministra obrany Spojených států, Paul Woolfowitz. Špatná zpráva pro teroristy potom byla, že nejméně dalších 11 raket zcela selhalo a zůstalo neodpáleno v raketometu, u něhož selhalo i zařízení, které je mělo po odpálení vyhodit do vzduchu.

Překvapivě malé byly i ztráty při tak masivním útoku. Neděle v Bagdádu potom zažila i útok na civilní konvoj a minometný přepad věznice. V obou případech byli oběťmi především Iráčané. Stejně jako v pondělí, když synchronizované sebevražedné útoky na sídlo Mezinárodního Červeného kříže a čtyři stanice nové bagdádské policie zabily více než 40 a zranili přes 200 osob, v naprosté většině místních obyvatel. Prozatímní irácká vláda to nazvala nejhorší zbabělostí a pochválila policii, která ve dvou případech zabránila sebevražedným atentátníkům dojet až k budovám, které chtěli vyhodit do povětří.

Nazvala to i svatokrádeží, protože začíná svatý měsíc Ramadán, kdy muslimové na celém světě se přes den mají postit a přemítat o míru a v noci oslavovat s rodinou a přáteli milost Alláhova milosrdenství. Protisaddámovským guerillám se nepodařilo ani stovkami sabotáží a ozbrojených útoků zastavit rekonstrukci země a formování nových struktur vlády a samosprávy v zemi. Pokud se jim v průběhu Ramadánu nepodaří přenést boj i do šíitských oblastí, začne čas pracovat stále rychleji proti nim. A právě proto je tato poslední bitva o Bagdád tak důležitá.